VÝCHOVA A TRESTY

V současné době hýbe Českou republikou záměr ministryně pro lidská práva a národnostní menšiny Džamily Stehlíkové nastolit zákon zakazující použití tělesných trestů. Spoustu lidí, ať už „obyčejní smrtelníci“ nebo odborníci na slovo vzatí, se proti tomu bouří. Jejich jednání je pochopitelné. Nechápete?
Už naše prababičky a možná i prababičky našich prababiček pravily, že „škoda každé rány, která padne vedle!“ Tento výrok je hodně starý, ale i přes jeho stáří se jím spoustu lidí řídí dodnes.
Musíme si ale uvědomit, co je smyslem trestu. V podstatě pohlavkem rodiče vyjadřují nesouhlas s jednáním dítěte. Je ale třeba rozlišit, když plácnutím přes zadeček potrestáme tříleté batole, pohlavkem jedenáctiletého syna nebo fackou šestnáctiletého syna. Tříletý potomek si ve většině případů zapamatuje, že jeho počínání je nesprávné a pro příště se jej vyvaruje. U jedenáctiletého puberťáka jde povětšinou o provokaci – dítě prostě zkouší, co rodič vydrží a vědomě si o trest říká. Šestnáctiletý mladý člověk je rodičem trestán málokdy, z provokací už vyrostl a rodič se s ním snaží jednat jako s člověkem sobě rovným.
Zamyslela jsem se také nad tím, zda jsou více trestáni chlapci či děvčata. Dle mého názoru je to nastejno pouze v prvních šesti letech života. Rozdíl ve zlobení mezi čtyřletým klukem a čtyřletou holčičkou nebude tak velký, mezi o deset let staršími chlapcem a slečnou je ten rozdíl už rapidně vidět. Zatímco čtrnáctiletá dívka se už pomalu začíná zajímat o módu, o kosmetiku a hlavně o kluky, stejně starý chlapec holky ještě neřeší a jeho největšími koníčky je sport, popřípadě akce s partou stejně starých kamarádů.
Nejvíce důležité je ale rozlišit rozdíl mezi pohlavkem a týráním dětí. Všichni máme na paměti kauzu Kuřim a týrané kluky – Ondru a Jakuba. Záběry kamery zveřejněné v médiích byly opravdu děsivé a mně osobně z nich lezl mráz po zádech. Všichni si asi klademe otázku, jak se to mohlo stát? Jak je možné, že matka své dítě týrá? Anebo že dítě týrá někdo jiný, ale matka to pro klid v domácnosti přehlíží? A je to skutečně klid v domácnosti? Myslím, že pokud se jednou v rodině cokoliv takového stane, dítě už člověku, který ho týrá, nevěří. Záměrně nepíšu „rodiči, který ho týrá“, protože škůdcem může být i například dědeček, či starší bratr či sestra.
V letošním roce mi bude osmnáct let, což je věk, ve kterém dříve už mladí lidé zakládali rodinu, tzn. brali se a měli děti. Dnes je jiná doba, dnešní mladí lidé se do ženění a vdávání příliš nehrnou. Nedivím se jim, já sama si nedokážu představit, že bych za třičtvrtě roku měla být vdaná paní a mít miminko. I když v současné době říkám, že je to daleko, děti bych samozřejmě časem chtěla. Ale na otázku, jaká budu matka, nedokážu přesně odpovědět, což nedokáže žádná žena dříve, než se matkou stane. Co vím jistě, je to, že nebudu své děti mlátit a také je mlátit nenechám. A kdo z vás dobrovolně ano?