Kuk

Snažím se lidem dívat do očí. Jsou modré, krásné. Jsou zelené, jako tráva po dešti. Jsou tmavé, jako stín. Hluboké, jako prázdnota. Uhýbají, jsou neupřímné, nebo důvěrné a něco se v nich skrývá. Jsou obyčejné a přece zvláštní, mají kouzlo. Mluví beze slov, když jim je smutno jsou mokré. Když mají radost jiskří, když jsou nemocné poznáš to. Dívám se lidem do očí když mlčí, víš co chtějí říct. Když mluví, víš jak se cítí. Dívám se lidem do očí a neříkám, že jsou krásné proto, že jsou modré jak studánka, nebo zelené, tmavé jako samota, či snad barevné, jako duha po dešti. Jsou krásné proto, čí jsou. Jsou krásné proto, kdo se jimi dívá, jsou krásné proto, že se za nimi skrývá duše bytosti, kterou máš rád a která ví, že máš taky krásné oči, né proto, že jsou hluboké a modré, ale proto, že jsou zrovna tvoje.