Štěstí lze hledat vážně kdekoli...

Sněží. Třpytivá zmrzlá voda a já ji tak obdivuji. Ale vlastně proč ne, proč bych nemohla žasnout nad krásou obyčejných věcí. Jeden moudrý člověk mi řekl: "Nauč se nalézat krásu i tam, kde ji jiný přehlédl. Tvůj život bude bohatší." Vlastně je to pravda, velká a cenná pravda.
Vykročím zpod světla lampy, která se před několika okamžiky spolu se svými sestrami rozzářila do zimní noci. Vítr přestával cuchat mé dlouhé vlasy a pomalu utichal. Sníh se teď jen velmi pomalu snášel k zemi, jako by prosil aby směl zpět na oblohu. Vytáhla jsem ruku z kapsy teplého kabátu a nastavila ji na světlo. Jednotlivé vločky usedaly na vzorovanou rukavici, jenž jsem dárkem dostala od něj. Byl to moc milý dárek. Ještě měsíc potom se mi omlouval, že je to jen hloupost. Nevím, zda jsem ho o tom přesvedčila ale snažila jsem se mu vysvětlit, že jsou pro mne mnohem důležitější než zlato, stříbro a drahé šperky. Mnohem cennější. Všechno, co jsem kdy od něj dostala je pro mne cenné. Květiny, krásné porcelánové sošky, stužky do vlasů, co nádherně ladily k mým letním šatům, plyšového medvídka, každé pozvání na večeří nebo do kina, každá pusa i polibek, pohlazení po vlasech i každé něžné slůvko útěchy, obdivu a spokojenosti. Nevím, jestli to cítí stejně jako já ale jedno je pro mě jisté. Je to nejdražší, co mám...
Zvuk křupajícího sněhu vzlétl k vrcholkům stromů a vánek ho donesl do oblak, kde ulehl. Stále sněžilo, ale mně zima nebyla. Hřála mě láska.
Tiše jsem osedlala své myšlenky a obrátila je zpět ke štěstí. Slova se mi v mysli začala formulovat do různých veršů a frází. Vytáhla jsem tedy blok a na papír posetý vločkami jsem svůj nápad napsala...

Vločka s vločkou se k zemi jemně snáší
Pod běžícím krokem se snížek od bot práší
Utíkej děvče, nebo stůj
Nemůžeš sobě poručit
"Tak už ho přece nemiluj!"
To musí jen srdce doručit
K tvému bdění má milá

Doběhla, náhle volání slyší
To jeho hlas je stále více bližší
"Počkej má panenko, proč utíkáš?
Copak ty celou mou pravdu už znáš?"

"Vím co se sluší, hulváte jeden!
Určitě ne být tebou za nos veden
Kdo byla dívka, co na mém místě stála
A v náručí tvém se potměšile hřála?
Nechci víc slyšet, je mi jasné už
Že nejsi ten můj milovaný muž
Podvody, lži a přetvářku si nech
Až její fotku obrůstat bude mech
Na mě tohle neplatí, lži vem o dům dál
Mou lásku k tobě mi náhlý vánek vzal!"

Čekala teď vítězne až její slova dopadnou
Její přítel musel se však za své břicho popadnout
Slzy vhrkly do očí mu, natřásal se tak
Že starý děda vyklonil se, vynadal mu pak

Dívčina nic nechápaje, jistota ji opouští
V tom tu holku zatrolenu, stíny ladně propouští
"Toť má sestra hlupáčku můj
Na návštěvu přijela k nám
Teď pojď ke mně ať můžu Vám
Mé Veličenstvo vzdát hold svůj"

Úsměv rozzářil se zcela na třech tvářích promrzlých
Vykouzlí je při vzpomínce šťastný přívětivý smích