Sen

Mám jeden sen. Nesplnitelný. Alespoň ne v našem světě, kde už kouzla vymřela. Ať tak, či tak mám ho v hlavě už pár let.
Je to sen o samotě, o přírodě, o samostatnosti a nalezení cesty k vlastnímu já. Někde tam je, mé snad lepší já. Chtěla bych ho potkat a možná si i trošku zanadávat, kde se tak dlouho toulalo.
Můj sen je o ostrově. Ostrově uprostřed moře, kam žádná loď nedopluje. Bez lidí.
Kdybych ho našla, hned měním adresu. Žila bych si tam sama, paní svého času. Nikam bych nespěchala. To by byl jediný zákon mého státu. Žádný spěch. Jen klid. Každé ráno bych vstávala s východem slunce a s jeho západem usínala.
Naučila bych se řeč motýlů. Poletovali by kolem mé hlavy a vyprávěli, kde je k dostání to nejlepší ovoce a jaký to máme dnes pěkný den.
Občas by ke mě chodila laň žijící kousek ode mě. Jen tak, na kus ticha. Nabídla bych jí květy ke svačině. Každé ráno bych jí je chodívala trhat na louku. A jako poděkování by mě nechala nahlédnout jí do očí.
Spávala bych na trávě provoněné květinami všemožných tvarů i vůní. No a když by zrovna pršelo, chodila bych se schovávat k lesnímu muži bydlícímu kousek ode mne. Potkávala bych jej jenom za těch deštivých nocí, ale i tak bych ho viděla jen odcházet do mlhy. Nikdy by se mnou nezůstal. Nachystal by mi vše, co se od správného hostitele sluší, ale nikdy bychom spolu nemluvili. Nikdy bychom se neviděli tváří v tvář. Zůstávalo by po něm vždy jen pár mělkých stop. Nemusel by je za sebou nechávat, ví jak na to. Byly by tam jen kvůli mě. Jako ujištění, že opravdu existuje i jinde než jen v mých představách.
Jídávala bych na větvi stromu a přitom hleděla na vlnící se moře. Na jeho klid a jistotu se kterou už takové věky zvedá a zase spouští. Jako nádech a výdech celé planety. Naučila bych se tomu stejnému rytmu. Nádech a výdech. Moře je dobrý učitel.
Chodívala bych na procházky do blízkého lesa. Navštívit i pár místních víl, které neustále štěbetají všechny klepy ostrova. Aby mě pobavili. Občas bych nešla spát spolu se sluncem, ale povečeřela s vílami při svitu tisícovek hvězd. Šeptali by nám o láskách ve vzdálených světech. A až bych usnula, ty víly by mě přikryly spadaným listím a mě dobře známý vlk by hlídal můj klidný spánek.
Všechny rána by mě chodíval budit skřivan, který se tak dobře znal s Rómeem a Jůlií a přál by mi hezké vstávání. Pokaždé by zaštěbetal jinou melodii a mě by všechno připadalo zase o kousek hezčí. A mé srdce by se naplnilo klidem a jistotou.
Jen jedno velké mínus můj sen v mých očích má. A to, že se z něho musím vždy vrátit zpět do reality.