Co čekám od života?

Na úvod bych chtěla říct, že jsem nikdy nebyla jedním z těch lidí, kteří si svůj život dopředu plánovali nebo přesně věděli, co by chtěli dělat. Jsem spíš jednou z těch, kteří žijí ze dne na den a nemyslí na zítřek. Vždyť, i když to zní dost možná hodně pesimisticky, v nějakých případech totiž žádný zítřek vůbec nemusí nastat!
Někdy si spíše říkám, že nemůžu uvažovat o budoucnosti, když nemám vyřešené své současné problémy. Netvrdím ale, že jsem si nikdy nepředstavovala, jak bude vypadat můj budoucí život! Ale dá se to opravdu brát jako to, co od života čekám? Má snad můj sen nebo chcete-li mé životní přání znamenat totéž jako životní očekávání? Myslím si, že ne! Každý máme své sny a svá přání. Mnohým z nás se ale jen těžko splní. Jsou buď příliš náročné nebo člověk nemá tolik ambicí, aby svého snu dosáhl. Proto raději neplánuji a beru to, co mi život staví do cesty!
Kdybych se ale opravdu měla na chvíli propadnout do světa snů a říci, co bych od života chtěla, s jistotou bych řekla, že hodně peněz, vysoké vzdělání, spokojený život a možná i hodného manžela. Takhle ale uvažuje většina z nás! Skromných lidí ubývá a nikdo vám už neřekne, že se spokojí s málem. Tohle jsou ale v podstatě vlastně dlouhodobější plány a jelikož život není jen to, co bude za dvacet let, ale je hlavně o tom, co je teď, řekla bych, že nyní by mi úplně stačilo, abych si vyřešila své problémy s kamarády a začla konečně něco dělat do školy. Pro někoho to tak vysoké nároky být nemusí, ale pro mě jsou to teď dvě nejtěžší věci na světě!
Samozřejmě jsem ve třetím ročníku na střední škole a už jako každý druhý uvažuji o tom, co bych chtěla dělat dál. Jakou školu si vybrat? A dostanu se tam? Můj problém je, že jsem si možná dala moc vysoké cíle na splnění svého snu! Chtěla bych se totiž dostat na nějaký psychologický obor. A je to z obchodní školy vůbec možné? Určitě je, ale to by člověk nesměl být tak líný a takový lempl, jako jsem já! Jak už jsem řekla v úvodu, nejsem z těch, co by mysleli na zadní kolečka a životem se protloukám, jak se dá! Občas úspěch vystřídá neúspěch a všechno je spíše o náhodě než o nějakém naplánování. Je ale nutné, nedělat si z těchto situací těžkou hlavu a v klidu je přečkat. Vždyť člověk nežije ani minulostí ani budoucností, ale právě přítomností. Můžu vzdychat nad tím, co jsem udělala špatně, můžu také přemýšlet o tom, co bude až budu „velká“, ale k čemu tohle všechno? Minulost můžu hodit za hlavu, budoucnost můžu přenechat osudu a teď? Teď si můžu užívat toho, že je mi sedmnáct, mám kde bydlet, mám co jíst a mám kolem sebe lidi, kteří mě mají rádi. Na to co bylo, člověk časem zapomene a zítra mě třeba může přejet auto, tak proč plánovat?
Plánování je prostě mnohdy zbytečná věc. To si něco naplánujete, váš plán se vám zbortí jako domeček z karet a lidé, kteří jsou na plánování zvyklí, si z toho potom dělají těžkou hlavu, jak se to mohlo jenom stát! Zrovna jim! Všechno bylo do puntíku připravené a nepovedlo se! Co teď? Pro takové lidi existuje snad jen jedno řešení: Stanovit si buď nižší cíle nebo stát se naprostým flegmatikem!
Možná je to mým věkem, možná povahou a možná také čímkoliv jiným, ale já prostě od života nikdy nic nečekám. Je v každém člověku, jak si svůj život zařídí a jak se v tom potom také cítí. Každý jsme prostě jiné povahy a já tvrdím, že nikdy nic nejde naplánovat tak, aby to vyšlo. Pro tohle se nestávám pesimistou, ale člověkem, co vidí reálně své šance do života a člověkem, co nechce být zklamán z toho, že prostě něco nevyšlo. Od života časem dostaneme tolik ran, že přidělávat si další už snad ani nemá cenu! Někdo se ze svých chyb poučí a po čase plánování vzdá a někdo je prostě věčný optimista, takže po čase zoufání si, jak se to mohlo jenom stát, plán přepracuje nebo vytvoří úplně nový. Pro mě je ale přemýšlení o tom, co ze mě bude a co od života čekám ztrátou času, který jsem mohla využít na něco jiného, na něco co chci dělat právě teď a nečekat na to, až uplyne dvacet let! V tuto chvíli vlastně ani nevím, co bych čekat měla, takže se spokojím s tím, co je. :)
Takže co čekám od života? Shrnula bych to asi takto: „Čekej vždy všechno a nikdy nic!“