Anděl

Pro koho pláčeš ? Zeptal se přešel k zamlženému oknu, o nějž se bezmyšlenkovitě opírala a zírala ven, na kapky rozstřikující se v malé perličky.

Pláču pro anděla.

Odpověděla a svezla se na zem, jako jedna z těch kapek, které se letěly dotknout chodníku.

Proč ? Otázal se opět

On pláče pro mne, já pláču pro jeho slzy, jeho smutek mne bolí, a tak pláče, pláč je jediným lékem. Odpověděla a otočila se zpět k oknu.

Rozpačitě se rozhlédl po pokoji v naději že někde v rohu zahlédne schovaného anděla, potom se v duchu zasmál své pošetilosti a vstáhl se k ní s další otázkou.
Kde jsou vaše slzy? Kde jsou jeho slzy ?

Trpělivě si povzdechla a odpověděla.
Každá slza, je jako kapka naděje, ač naděje umírá poslední, přeci jenom umírá, jak slza tak naděje dopadnou na zem, jejich sny se rozutečou a už nemohou znovu vstát. Mé slzy padají na dřevěnou podlahu pod míma nohama, Slzy anděla dopadají na naše hlavy, na deštníky, jimiž se dotyční brání před zklamáním z života samého a na chodníky, kde se rozdělí na tisíce malinkých kapiček a rozutečou se do všech koutů. Zbyde po nich pouze malý flíček smutku a zklamání.

Otevřel pusu v naději že mu tento čin dodá slova, ale nestalo se, místo toho se zadíval na padající kapky, ruce přitiskl na studené sklo a zamyslil se.

Její slzy stále a stále proudily, dělily se na malinké kapky a dopadaly na zem, kde po nich zbyl jen malý flíček beznaděje.

Zeptal se znova.
Když svítí slunce , anděl se směje ?

Ano. Odpověděla

Směješ se s ním ?

Ano, jsem štastná, když vidím jeho úsměv a tak se směju také.

A co bouřka, co se děje s anděli při ní ?

Válčí

A ty ?

Mě nezbívá než jejich válku pozorovat a pocitovat všechny rány, jež zasáhnou mého anděla ve svém srdci.

Znovu se jal přemýšlet o další otázce, mezi tím se rozpoutala velká bouře.....

A co když anděl v bouři zemře ? Položil poslední otázku a otočil se směrem k ní.

V tu chvíly uhodil poslední blesk a její tělo se bezvládně skácelo na zem.

Pak se stanu dalším andělem. Odpověděla a smutně zavřela oči...