Jaké to asi je...(?)

Vstávala jsem každé ráno v sedm hodin. Z postele mne pokaždé obratně zvedaly pevné ruce tatínkovy. Do křesla mne pokaždé posazovaly jemné ruce maminčiny.
Její dotyky jsem znala nejlépe. Oblékala mě, krmila mě, hladila mě, otírala moje mokré tváře…
Často když si myslela že spím, potajmu jsem ji pozorovala. Maminka plakala. Tatínek ji konejšil a sliboval ji, že malá Dája bude jednou zase v pořádku.
Kdybych chápala tento lidský cit, plakala bych taky. Jenže já jen bezmocně ležela. Věděla jsem ale, že Dája v pořádku nebude. Že nikdy nebudu v pořádku….
Moje snídaně se sestávala z přesnídávek, rozemletého jídla, povětšinou ovoce. Nebylo to nikterak dobré, ale když za celý svůj život neochutnáte čokoládu, lízátka nebo brambůrky, nepřijde vám to….Já jen dělala poslušně všechno, co se po mně chtělo. Maminka dávala pozor, uvazovala mi bryndák, ale stejně pokaždé polovina potravy skončila na mém klíně nebo na podlaze.
Téměř každé odpoledne se mnou tatínek jezdil na procházku do parku. Seděla jsem v křesně a tupě zírala před sebe. Vnímala jsem sotva z poloviny dění kolem mě. Hravý vřískot zdravých dětí, jejich upřímné úsměvy a nejisté pohledy, když mne tatínek vezl kolem nich.
Proč se smějí? Já se nesmála nikdy, ani jsem nevěděla co to úsměv je….maminka ho moc často nepoužívala…po celém dnu byla ztrhaná. Pracovala a ještě k tomu se o mě starala. Chtěla jsem ji pomoct. Když jsem viděla její ztrápený pohled vodových očí, neměla jsem zdání co to znamená. Zkrátka jsem nedovedla rozeznávat většinu výrazů a gest. Stejně mne ale pokaždé popadla chutˇ chytit maminku za ruku, pošeptat ji, že tu pro ni budu vždycky. Já, mrzáček na vozíčku. Že ji budu navždy milovat.
Jenže jsem nemohla hýbat rukama. Celý den, celý můj život byly nehybné, ležely na vozíčku jako kus dřeva….jako moje neživé panenky Dorotka a Helenka, se kterými jsem si stejně nemohla nikdy hrát.
Trpěla jsem. Hrozně moc jsem si přála pohladit maminčinu tvář, pošimrat tatínka v těch jeho vousech….jediné na co jsem se však kdy zmohla bylo: „Ham, ham….“ A taky „Daja to ce, Daja ce….“
Slintala jsem…všude možně…Vsadím se že jsem měla tváře mokré pořád, jen jsem to necítila.. Maminka mi stírala sliny květinovým kapesníčkem. Nechtěla jsem aby si ho máčela, ale nemohla jsem ji to nijak říct….ach jakou radost bych měla za pronesení věty: mami otři mě ubrousky.
Dvakrát do měsíce mě vozili autem na terapie. Byla tam moc milá pani doktorka. Jsem přesvědčená, že kdybych mohla hýbat rukama, dostala bych od ní omalovánky a pastelky na vybarvování. Jsem přesvědčená, že kdybych uměla cucat bonbony, našel by se v její kapse jeden obzvláště dobrý.
Paní doktorka kontrolovala můj zdravotní stav….ale já to dost dobře nechápala. Věděla jsem že budu nadosmrti mrzák. Věděli to určitě i maminka a tatínek, ale nechtěli to vzdát. Pokaždé dlouho s paní doktorkou hovořili. O mně.
Mluvili snad o mém osudu? Možná ano, bylo to od nich pošetilé. Věděla jsem co je mým osudem. Život, kterým žiji nyní. A ten se nikdy nezmění.