Zámky z písku

Pohlížím na zámky. Na ty zámky z písku, co vítr utvářel. Rozsypou se? Bojím se, bojím se do nich vložit klíče. Nepřeji si, aby zmizely. Je mi špatně. To z toho strachu. Chvějí se mi kolena. „Lezavá, lezavá…“ šeptám tvoje jméno a pozpátku couvám před tvým výsměšným pohledem.
Zasloužím si tohle? Přišla si, jen protože se nemohu rozhodnout. Bezohlednost osudu. Změní se něco, když odemknu? A co vlastně odemknout? Klepu se. Je mi z tebe zima, jak na mě pohlížíš, shledávám v tvých očích soucit. Děsí mě to. Tys přece nikdy nebyla soucitná?
Beru do ruky klíče. Mám anebo nemám? Víš, že je to můj konec. Není čas na přemýšlení. To víme oba. Po smrti ho zase bude hodně.. Ale copak se skroucen ve studené rakvi budu schopen nějak rozhodnout?
Vypadáš jako malé děvčátko. Ne, kdepak..Připomínáš mi beránka. Nevidět ten tvůj výraz, s jakým na mne hladově hledíš, nejspíš bych tě nepoznal. Tak už něco řekni! Zakřič na mě, ať ty zámky odemknu! Zašeptej, ať ty klíče vyhodím…aby zmizely navždycky mezi nánosem písku, ze kterého jsou i ty zámky. Ale ty čekáš. A to je to nejhorší, co může být. Čekání bez jistoty. Vyhovuje ti moje bezradnost. Tak to ukončíme?
Bezmyšlenkovitě odemknu jeden zámek po druhém. A zatímco se postupně rozsypávají, tvůj úšklebek je větší a větší. Tak sbohem. Přikyvuješ a podáváš mi ruku. Nakonec nejsi tak zlá. Opatrně mě vedeš pískem pryč. Máš v sobě dokonce pochopení. I když jsi tak..lezavá.