I nyní

Stačilo, abych tě jen uviděl a ačkoliv o tobě smýšlím s odstupem času velice jinak, než dřív, stejně se mi po celém těle rozjel ten nepříjemný pocit. Cítil jsem to úplně všude, projelo to jako blesk od shora až ke chodidlům, pocit, který mě děsí, ty mě desíš, mám z tebe strach, tolik bolesti jsi do mě vložila. A ačkoliv se snažím tvářit sebejistě, klepu se stejně jako ty tenkrát, nemysli si, že já se nikdy neklepal, tolikrát jsi mě děsila, tolikrát jsi mě doháněla k nejhorším výčitkám a já ti vždy bezmezně věřil. Snažil jsem se bát lepší, došlo mi, kdy jsem se choval špatně, chtěl jsem to napravit... Říkala, jsi, že ti vyčítám hromadu věcí, že ti nevěřím, ale zamysli se, nedělala jsi kolikrát to samé? Myslíš, že mě tvá slova nebolala? Doháněla mě k šílenství! Kolikrát jsem jen očekával tvoje pochopení a podporu, stačilo tak málo, jen pár slov nebo objetí, ale ty jsi raději utíkala, jak jsem v sebe pak měl věřit já? Jak? Není pravda, že bych ti nevěřil, právě jsem ti věřil, až moc, tvá slova pro mě byla vždy zásadní, věřil jsem, že mě nikdy neopustíš, že mě nikdy nemůžeš přestat milovat, uvěřil jsem v tyhle lži a to byla největší chyba. Já jsem tě nikdy nehodlal opustit, snažil jsem se do tebe vžít, snažil jsem se tě chápat a pomáhat ti, být ti oporou. Jenže já taky potřeboval oporu a pomoc, ale ty už jsi mi pomáhat nechtěla, vytvořila jsi si o mě strašné mínění, vím, že si za to můžu do určité míry sám, ale na druhou stranu, je to i tvoje dílo. Ještě nikdo před tebou mi tolik neublížil jako ty, opustit mě ze dne na den, ve chvíli, kdy jsem se ti snažil otevřít, měla jsi být ráda, že v tobě vidím tolik důvěry, nikdy jsem se tolik nikomu nesvěřil jako tobě, vím, že ta slova se mi moc nedařila, ale musel jsem ti říct, co mě trápí a určitě ti muselo dojít, že vše, co jsem chtěl bylo, abys mě vyslechla, pochopila a ukázala mi, že není důvod se bát, že není důvod k pochybám. Jenže ten důvod byl, tvoje láska se rozplynula, ten cit zmizel, jak ty říkáš, tak co to bylo za lásku, co??? Kdybys mě doopravdy milovala, měla bys pochopení, rozhodně by ses ke mě nechovala tak krutě, rozhodně bys mi nemohla napsat ať klidně umřu, rozhodně bys mě nemohla zabíjet pohledem, ani bys nemohla být ke všemu tak chladná. Ty tvoje city neměly asi s láskou moc společného, protože pravá láska není tak slabá. A věř mi, že mě nebaví mít z tebe strach, nechci tě vidět a nechci, aby mi tě srdce už víc připomínalo, protože mi za to nestojíš. A nejspíš, kdyby jsi tohle četla, tak by sis ve své zahleděnosti do sebe řekla, že se umím akorát tak litovat a vyčítat ti všechno. Ale to je omyl, to o čem tu píšu je zklamání, o lítost nestojím, protože mě na mě nyní dvakrát moc nezáleží a to, proč to sem píšu je, abych se z toho vypsal a bylo mi líp, nechci ti nijak ublížit, nikdy jsem nechtěl a tobě tohle stejně nemůže ublížit, protože nejsem horší než ty.. Spíš je mi líto tebe.