Život a smrt

Život končí a zase začíná. Točí se dokola kolem vás a vy si k sobě přitahujete věci a lidi, které máte rádi. Aniž by jste to věděli, ve skutečnosti se ten vír netočí kolem vás, ale vy kolem něj. On stojí nepohnut a přesto víří v neustálém nekonečném pohybu plném radosti, smutku, vášně. Je zvláštní se na něj dívat. Točí se z toho hlava. Mozek to jen těžce pobírá. To všechno kolem – ty možnosti, které nabízí. Ale vždy žádá protislužbu. I za jeho užívání. Možná proto existuje smrt. Jako splácení toho, co jsme si vzali. Možná by se to dalo nazvat jako účet na tzv. sekyru. Berete, berete a nakonec to musíte všechno splatit najednou. Na tom konci, který někoho děsí, někdo je na něj zvědavý, někdo na něj netrpělivě čeká. A já? Nejspíš jsem jen zvědavá. Jaký to je. Ale určitě to nevyhledávám. Připadá mi to jako poslední jízda. Naposledy si užijete – a konec. Najednou zmizíte a zanecháte tu jen vzpomínky a možná trochu toho DNA. Je to zvláštní. Každý smrt bere jinak. Někdo to bere jako nový život, nová šance. Reinkarnace. Někdo zas...ani nevím jak. Pro mě je to konec všeho. Prostě vypnete. Jako když spíte a nevíte to. Nesníte, nic. Jen už prostě nejste – neexistujete. Žádný restart. Prostě se poroucháte a pak už nefungujete. Skončíte na smetišti alias pohřebišti. Na tom místě, kde se vyhazují kosti a vysypává prach. Začátek, konec a to potom – jestli teda vůbec něco je. Kdo ví. Podle mě to nikdy nemá člověk šanci zjistit. Ze smrti se zpět k životu nevrátíte. Je to cesta, ze které není cesty zpátky. Je to bod zlomu, který ústí do propasti, kterou není možno vyšplhat. Něco jako přítomnost, která se mění v minulost a už není možno ji vrátit zpět...