Křehký svět poezie

Čas plyne jako řeka a nevezme nic zpátky, z pohledu člověka. Ale básník se umí dívat na svět bezčasově a nebo nadčasově.
Mnohokrát nás zaskočí svými myšlenkami a úvahami. Protože právě teď, kdy si klidně sedíme u kávy a kolem nás víří hromobití myšlenek na to, co budeme dělat za hodinu, básník tuší, že jsou to pouze malé věci a odčítá z budoucnosti děje pro přítomnost a přičítá minulost. Tak si hraje s osudem, který nepracuje v lidském rozměru.
Mnozí si řeknou – jen báseň. Ale soustřeďte se nyní na báseň Františka Halase ze sbírky Sepie, která byla vydána v roce 1927. .

FRANTIŠEK HALAS
ÚTĚCHA
Je to tak jednoduché
postavit vejce po Kolumbovi
básník to činí posté
se všemi slovy
Zůstává mu prvenství
objevů známých věcí
a smutek cesty polární
co v moři končí
(Sepie, 1927)

Z básnické sbírky českého básníka Jana Dokulila „Lidský životě“, která byla poprvé vydána v roce 1940 jsem, pro toto téma vybrala následující básně jako důkaz výše tvrzeného:

JAN DOKULIL.
Ó LIDSKÝ ŽIVOTE
Ó lidský živote, střechýle nad propastí,
v kusadlech kobylek svírá tě strmý pád,
fontáno plamenů, azuru toužíš vlásti,
světa zvon znovu znáš podvečer rozhoupat.
Přirostlý k cestám svým, k svalnaté povinnosti,
kořáním borovic zapřený do svých let,
nad strží marnosti nebes hlas v sobě hostí,
kamenem věčna chce v světlo být rozemlet,
v světlo, v zpěv zardělý, jejž čisté ňadro vzbouzí,
rubáše rozkoší jak tma se sesmeknou,
údivem v zahradách ztají dech dnové dlouzí,
nepohnou větrnou perutí šelestnou.

Ze chřtánu bouří až hukot v ticho se slije,
u jícnu hadova třezalka zavoní,
ze smutku těžkého radostná melodie
jak pestík z kalicha k slunci se vykloní.
Oruží vítězné oblekla duše moje,
řemením věrnosti ztužila bedra mdlá:
hrdino pohádek, přichystej pro dnes voje,
vystupte nahoru, veselí propadlá!
Na ústa smrtelná zlato slov zvolna roste,
na váze jazyka přibývá oheň Tvůj;
znít ať smí do noci, a s ním i srdce prosté
milostí souznění, ó Bože , rozpaluj!

Ó lidský živote, střechýle nad propastí,
v kusadlech kobylek svírá tě strmý pád,
fontáno plamenů, azuru toužíš vlásti,
světa zvon znovu znáš podvečer rozhoupat.

(Lidský živote, 1940)

POKORNĚ
Tisíckrát porážen usmívej se šťastně
a v srdci svém buď jako záhon prost:
znáš slunce žeh a konev večerů
a června horoucnost!

Tisíckrát přeslechnut drozd se k písni vrací
ve vřelém tichu lip zas rozpoznav svůj den;
kraj s rožců mírností kol prudce zní,
je zlatem zatopen.

Tisíckrát pokořen vrať se k brázdám duše
a vdýchni hluboce snů vůni kořennou:
v květ heřmánku je nebe namícháno
svou šťavou vznešenou.

(Lidský živote, 1940)

Vladimír Holan nám zanechal zvláštní tóny plíživě přicházející sudby, předvídané a zosobněné v hudbě W.A. Mozarta. Báseň je ze sbírky „Mozartina“ a byla vydána v roce 1963.

VLADIMÍR HOLAN
ADAGIO H MOLL
Je-li jen trochu něhy v slunci,
pak brzy zmizí s osinatým
padáním pozounů.
Snad ještě chvíli bude dunět
zlá tvářnost u výpadu času,
nařvané vedro ještě zažehrá
na podvaliny líných stínů,
leč světlo, stočeno už k pití,
nenalezne úst
a pokryje se křísem…

Pak hořké oboření úlev
oblevou bubnů ulíčeno
prosmejčí všechny záškleby –
a netopýři províjeně zvíří
nehmotnou smělost noci tělesné,
vzkázané po nás, aniž víme komu.
Co radit věcem,
pro něž rozum zapřel ztrátou
nehybný rozum zeleně?

Co kamenům a vodě dát,
když, vnějšek ticha na starosti maje,
svět v prázdnu ježatém už pouze touží
naklonit lva a svalit jeho oči
do důlku němoty?
Jenomže mlčeti je míň než naslouchat
Po pauze, která z čísel točí démant
v končiny snů a v smělé osudy,
duch, rozhodnutý bohujícím blahem,
ve vášni couvá proti obrazům…

Mdlé prsty schoulené v rukávech lilie
jdou přidržeti tóny bohům přivánění,
smrt utlučená krupobitím vstává
a jako zázrakem už krátí cestu
těm ze smyslů, jež nemáme,
smích shýbá vršky vášně v mládí ozvěny,
milostná hozba čerpá opojnost
z nedostižného vína…
a lunty kořenů,
zažehlé světluškami flétny,
ozáří kůtky poupat v půtce s vůní…

Kdo chtěl jít dál, ten zůstane
otevřen závratí od nebes mezi oči,
už bez věku a vlastně sladce vyzván
zjevení vlnit v blízkosti bez prostoru,
kde jenom rosa může
šimravě vrazit do měsíčna
jak ryba v stehno ženy…

Nejmenší časomíra srdce šeptá: ukaž, slovo,
já ti to pofoukám! –
leč síla, slast a zeleň géniova,
tu pučí z bezřečí,
když andělé jsou na oříškách not.

(Mozartina,1963)

Není to náhoda, že oba básníci zřejmě tuto báseň napsali v šedesátých letech 20. století, v letech prchavých okamžiků svobody a naděje. Myslím, že je nutné se věnovat české poezii šešdátých let dvacátého století, která je náhle ovlivněna mnoha vlivy a pocity a může být stále dobrou inspirací nejen pro současné básnění, ale i může vést hlubokému zamyšlení nad během času.

JIŘÍ ŽÁČEK
NAPSAT BÁSEŇ
Dnes ráno jsem se probudil
s divokou chutí
napsat báseň
Báseň náhodnou jako život
báseň definitivní jako smrt
báseň trýznivou jako coitus interruptus
báseň svobodnou a nenávratnou
jako jitro v němž se probouzíme
s divokou chutí napsat báseň
Ale musel jsem vstát a spěchat do práce
musel jsem být k dispozici
musel jsem být ve střehu
musel jsem být na výši
musel jsem se přít s telefonními skřítky
musel jsem poslouchat slova malomocná
musel jsem se usmívat když se mi chtělo
zařvat jako zvíře
a pak jsem musel spěchat domů
musel jsem zařídit nezbytné zbytečnosti
musel jsem zařídit zbytečné nezbytnosti
musel jsem uspat děti
na které nemám čas
musel jsem pomilovat ženu
na kterou nemám čas
musel jsem při tom myslet na život
na který nemám čas
musel jsem přitom myslet
na tu nenapsanou báseň
Jistě, že by se dalo pokračovat dál a dál a hledat v nádherných dílech ještě daleko výstižnější důkazy nadčasové poezie v české poetické literatuře, ale je na čase, abychom se začetli do současníků, básníků 21. století.

Pokračování kapitoly 3 – 3 vybraní básnící k tomuto tématu