Zmatení

Vstávám a pořád ji vidím, nechápu to... Proč se to tak stalo, nerozumím tomu, nerozumím, vždyť jsem ji tolik miloval, tolik jsem tomu věřil... Stále mě to nenechá v klidu spát. Opravdu jsem se tolik mýlil? Nebyla to jenom moje vlastní neschopnost, co to způsobilo? Ale sakra, ne! To není možné! Vždyť jsem se tolik snažil, chtěl jsem k ní být otevřený, vše jí dávat najevo, tak co se stalo? Co bylo špatně? Nemůže to být jen má chyba, vždyť ona mě zlikvidovala tak nelítostně, tak chladně... Jak by mohla, kdyby mě milovala? A i kdyby mě milovat přestala, jak by mohla být tak krutá? Je to hrozné, věřil jsem jí mnohem víc než sobě, to ona ve mě vyvolávala ty špatné pocity! Ne, není to moje chyba, nesmím pochybovat! Ale tak proč se mi pořád stýská? Proč jednoduše nevypadne... Nikdy jsem se do ní neměl zamilovat, nikdy!