Tak to vidíš

Stačí, aby se mi trochu víc rozbušilo srdce a je to všechno v háji... Veškerý to odhodlání, tě vymazat, pryč... jako kdyby, to co jsem si ráno říkal, už zase neplatilo. Tohle je prostě marný boj, já.. už to tak nechci, co mám dělat? Co? Plnil jsem se nenávistí k tobě, tolik nenávisti a pořád ... když přijde ta chvíle, myslím jenom na to krásné, vzpomínám na nejkrásnější chvíle mýho života, které jsem prožil s tebou a chtěl bych to všechno zpátky... Ale ty už se ke mě nikdy nevrátíš, sama jsi to řekla, všechno je pryč, už ke mě nic necítíš... Možná by bylo lepší, kdybych tu noc, kdy jsi to skončila umřel. Co mám dělat dál? Takhle se nedá žít, plnit se nenávistí je nesmysl, nechci to dělat, vždyť co ze mě pak zbyde? Co!? Vzpmínám, že ty jsi to tak udělala a jak to dopadlo... Pokaždé, když jsem s tebou chtěl jenom mluvit, jsi mě zabíjela pohledem, ničila jsi mě slovy, tolik mě to všechno bolelo...tolik... a já takový nechci být, ne to nechci! Nebudu! Jenže jak se tě zbavit, jenom.. Jak? Ja nevím... Je to bezvýchodné, je to bezvýchodné... Miloval jsem tě... pokud jsi mě taky milovala, jak to mohlo skončit? Tolik jsem tě zklamal? Ublížil jsem ti? Nebo jsi mě jenom milovat nemohla? Vždyť už je to taková doba, tolik dní... týdnů a já tě pořád miluji, nakonec se to vždy dostane na povrch... nevím jak dál. Nechci pěstovat nenávist, protože vím, že by mě to otrávilo srdce, ale ani tě nechi milovat, protože vím, že by mě to udusilo srdce. Nechám tomu volný průběh, snad se to nějak změní, nic jiného mi nezbývá...můžu jenom doufat