Andílek strážný

Tisíce dnů, kdy se cítíme tak šťastnými a tisíce dnů, kdy je nám souzeno plakat. Tisíce dnů, kdy smích doprovází ty, jež milujeme a tisíce dnů, kdy jejich cestička zkrápěna slzami. Spousty okamžiků, básní, úsměvů a slov. Spousty krásných lidí, které lze potkat. Na ulicích, v parcích, nábřežích a tramvajích. Někteří z nich se letmo dotknou našeho srdce a pak zmizí v davu, nerušeni úvahou, že v někom zanechali kousek světla. Občas potkávám jednoho člověka, tolik zvláštního. Kolikrát jsem zatoužila zeptat se na jméno, abych mohla poděkovat. Už léta spolu hrajeme ctěnou hru. Spočívá v tom, že mě tento pán potkává jen tehdy, když je mi skutečně smutno a mám sto chutí plakat. Jen na mě pohlédne, pozdraví, usměje se a řekne, že úsměv nic nestojí. Toť vše. Tak prosté a nádherné. Můžete být bohatí a platit za své sny, můžete si vyplnit i ta nejpošetilejší přání, však ty nejprostší a nejskvostnější okamžiky přicházejí znenadání, koupit je nelze. Proto jsou tak cenné. Možná je tento človíček jen mým strážným andělem, který dokáže rožnout svíčky i tehdy, když plamínek nadobro vyhasl. Možná je jen pánem, jenž mě zná od dětství a sám přihlížel mým prvním krůčkům, když jsem nerušeně vykračovala pod jeho okny, dobývat svět. Snad budu mít jednoho dne příležitost a zeptám se jej. Možná však přišel na to, že ho již není potřeba a zmizí mi v davu, natruc mým otázkám, natruc mým slzám. Usoudí, že jej už nepotřebuji, že nadešel čas zanechat světlo v  jiné slečně, která občas uroní pár slziček, jen proto, aby na druhý den pochopila, jak je šťastná…