zklamání...

...jako déšt z čistýho nebe, tak co jsem měla udělat?
Každej by přece na to nějak reagoval, ne?
Každý by využil příležitosti.. a není na tom nic špatnýho.
Dělám to já, děláš to ty, dělá to prostě každej.. nevím, co komu pořád dělám, že se pořád do mě musí někdo navážet... schazovat..
Ale proč jsou to lidi, kterým jsem tolik věřila? Jedný z nich jsem se poslední dobou i dost svěřovala a ona? Chladným srdcem to pověděla dál.. Nevadilo jí to, jak se asi budu a jak se cejtím.. Nevím, ale nikdy bych zrovna od ní takovou zradu nečekala.
Není snad ani tak nějak důležité v jaké míře to zklamání přetrvává, možná jakým rázem ve formě zklamání... Pro je je důležité, kdo, kdo to byl, kdo mi tak ublížil.. Proč mě tak musela zklamat, proč to tak bolí... Kdyby zklamání přišlo od člověka, na kterém by mi tolik nezáleželo, ale na ní? Umím odpouštět, jen na to potřebuju dost času, abych odpustila.. Nejde to jen tak, ze dne na den...

Když mi někdo vrazí kudlu do srdce, tak já mu jí dovolím vyndat, ale jizva už zůstane...

Je lepší nikomu nevěřit, žít si svůj život a kašlat na ostatní.. Tu holku jsem znala celej život a jak se vybarvila až ted. Nevím, co jí k tomu vedlo, proč to udělala, ale stím už nic nezmůžu. Je to její rozhodnutí, má snad svůj rozum na svůj věk, tak at o tom přemýšlí.. Zklamala mě, je mi to líto, ale bylo to její rozhodnutí, může si za to sama...