Velmi krátké úvahy (15.)

„Už sis vsadil Sportku?“ zeptá se mě brácha.
„Proč? Šance na výhru je asi tak velká, že na nás zrovna teď spadne Boeing 747,“ odvětím mu.
„Ty vole, vždyť je tam sto čtyřicet mega!“ chytá se za hlavu.
„Pěkná sumička,“ řeknu zamyšleně. Oba se ponoříme do jiné dimenze. Každý z nás v ní tu sumu vyhrál a teď přemýšlíme, jak ty prachy utratit.
„Já bych shodil toho šunta,“ má na mysli tu starou plechovku co v ní jezdí, „ze skály a koupil bych pořádnou nařachanou káru.“
„Já ti ani nevím, co bych s těma prachama dělal. Něco bych daroval charitě,“ přesvědčuji se o své chrabré povaze, ale otázkou zůstává, co bych vážně udělal, kdybych ty peníze měl na účtu. „Možná bych někam zmizel, co tady, procestovat svět. Udělal bych radost rodině a pak bych se na hodně dlouho dobu zdekoval.“
„Já ne, koupil bych auťák, pořádnej dům, taky bych podaroval rodinu, vykašlal se na práci a už bych si jen užíval.“
Nadšení vrcholí a stále se předháníme v tom, kdo a jak by ty peníze utratil nebo zhodnotil. Nakonec se tomu začneme smát, jsou to všechno hlouposti. Říkáme si, jestli by nás peníze změnily nebo zda bychom zůstali stejní. Jak by asi reagovali naši známí a přátelé, z koho by se stal příživníček a kdo by kamarádem opravdu zůstal bez nároku na profit.
Jsme teď milionáři. Je nám krásně. Kupujeme drahá auta, domy, dovolené, cestujeme, užíváme si, nepracujeme.

Co vy? Taky si sem tam položíte otázku, co byste udělali, kdybyste vyhráli tolik peněz?

Nakonec se vždy musím pousmát sám nad sebou. Jaká pošetilost. Ale za těch sto čtyřicet korun, nebo kolik stojí tiket Sportky, to stojí. Za ty peníze se z nás totiž na chvíli ti milionáři skutečně stanou.

Dokud nevylosujou ty zatracený čísla.