Zaručený návod, jak nalézt vnitřní rovnováhu...

Rád jezdím na kole. Jednou v létě, bylo to již k večeru, sluníčko se líně couralo těsně nad obzorem, jsem neodolal pokušení, zanechal veškeré práce a jel se projet na kole. Cesta mě zavedla ke hrázi místní přehrady. Lidí zde bylo pomálu, jen pár rybářů sedělo na hrázi. Každý co nejdál od toho druhého. Projížděl jsem kolem nich a ani nevím proč, snad proto, že jsem byl také kdysi rybářem, u jednoho jsem zastavil. Byl to starý pán, skoro bez zubů, na sobě hrubý kabát i když venku mohlo být pětadvacet stupňů. Díval se někam a nikam. Něco z něj vyzařovalo, tehdy jsem nevěděl, co to je. Zastavil jsem tedy u něj a ptám se, jestli berou? Na chvíli ztratil nepřítomný pohled, zvědavě si mě prohlédl a potom odvětil: „Nevím, nestarám se.“ Jeho pohled nabyl opět skelného výrazu... Tiše jsem tehdy odjel. Tento starý pán byl utopen v naprosto dokonalém klidu, souznění s přírodou a sám se sebou. Bylo mu jedno, jestli něco chytí, na rybách byl z úplně jiných důvodů.

Kdysi jsem podobného stavu dosahoval díky jedné slečně. Nemiloval jsem ji a ona nemilovala mne, pouze jsme chvíli šli po stejné cestě. Když byl člověk s ní, byl neustále v pohybu, život tekl, jako rozbouřená řeka. Přesto, když jsem byl s ní, rozezněla se někde ve mně struna klidu, míru, hramonie s celém světem a přehlušila vše ostatní. Říkáte si:“Struna klidu a míru, divné přirovnání.“, ale přesto vyjadřuje přesně to, co jsem zažíval.

Toto byly jen dva kratičké příklady ze života...

Co vlastně v člověku vyvolá Nirvánu?
Co umlčí ten neklid, který v každém z nás dřímá?

Odpovědí je přehršel.
Určitě stojí za to je nalézat.

Hodně štěstí při hledání.