Proč máme vzpomínky

Do snu mi proniká hluk města. Ne, ještě oči neotevřu. Jedu dnes k babičce. Jen ta myšlenka ni vyvolá emotivní obrazy.....běloskvoucí budovy statku na kopci. Štěkot psa. Babičku, která nás zase vítá. Má vlhké oči a říká nám: chaso, kde jste se zdrželi! Neptá se. Jakoby hubovala. Když jí budu dávat pusu, budu mít trému, jakou jsem mívala ve škole před tabulí.
Během maličké chvilky si postěžuje na zdraví, práci, co je jí spousty. Ale brzy se vše otočí k příjemnému povídání, o tom co kdy, kde a kdo a co, s kým....jak zase "husejm musela prodrat péři a jak jí ta mrcha jedna kousla". K tomu strýček dodá, že jí to patří, měla jim zobáky svázat. Obejdu všechna ta zvířátka. Ani to nestihnu a babička už volá. Jdu k ní. Vím, že bude vyprávět, jak to má doma s tou chasou zlé. Že se k ní nechovají, jak by měli. Ale pak zase začne tytéž lidi vychvalovat, jak moc práce zastanou, že by sama už nemohla nic udělat. Večer posedíme. Proklepneme celou vesnici a příbuzné. Vždycky se mi vybaví škytající vesnice a příbuzní. Přijde mi to děsně legrační. Ráno velmi brzy, už bude babička vařit bílý kafe. Nenechá nás spát. Schválně bouchá nádobím, dveřmi. Povídá si nahlas. Jestli nikdo nevstane, přinese mi to voňavé kafe s rohlíkem s máslem až do postele. Ale většinou tu vůni nikdo nevydrží. Vždycky někdo vstane. Nebo přijde strýček z chlíva a začne taky pobíhat po celém domě. Bude to den, jako bysme tam patřili. Nejsme jen návštěva. Babička zavolá na mě, ale než se trefí do mého jména řekne, jich aspoň pět. Pošle mě do kvelbu pro vejce, nebo na záhonek pro "mrkeu". Pak zas tohle kočkám, tamto psovi. Tuhle koukni na prase jak nám roste, a cestou vezmi na hnůj tamto.....
Úplně cítím vůni její kuchyně. Slyším její hlas, jak diskutuje se strýčkem, svým synem, o práci co se musí udělat. Cítím to laskavé moudré její teplo, které je cítit v každém předmětu v domě i mimo něj.
........
Se zavřenýma očima prožívám tenhle sen. Je mi krásně Cítím teplo, jako bych snědla právě babiččinu polívku. Už mohu otevřít oči.

Trochu se nadzvednu a kouknu se na babiččinu fotografii. Uvědomím si, že strýčkovu nemám. A tak vstanu a u té babiččiny fotografie v černém rámečku zapálím dvě svíčky.
Pošeptám jim: "tak dneska se zase uvidíme!"
A těším se jak malá holka.

Řeknu vám něco, co nikdo neví- já vím, že jsou tam s námi. Jenom je nikdo nevidí.