Každý si najde něco pěkného...

Sartre: Ahoj příteli.

Rufus: I já tebe zdravím. Co potřebuješ?

Sartre: Chtěl bych dnes večer u piva posedět, ale nemám s kým. Nechtěl bys mi dělat doprovod?

Rufus: Ale jistě, rád, bohužel nemám čím bych zaplatil.

Sartre: Tuto starost přenech mě. Pojďme tedy.

Rufus: Snad ti to někdy budu moci vrátit.

Sartre: Dvě piva prosím.

Rufus: Co tě tedy tíží, příteli?

Sartre: Mám pocit, že celý svět.

Rufus: Jestli chceš, můžeš mi o tom vyprávět.

Sartre: Myslíš si, že jsi pro někoho přítelem? Že na tobě někomu záleží, že tě má někdo rád? Když budeš v nouzi, znáš někoho, kdo ti pomůže?

Rufus: Abych pravdu řekl, nejsem si tak úplně jist. Vlastně kdybych měl přátele, nesedával bych asi sám s prázdnými kapsami před hospodou a nečekal, že se jednou objeví někdo, kdo se se mnou bude chtít bavit nebo mě dokonce pozve na pití. I když s tvým příchodem se to možná změnilo. Víš, už mnoho let na té zídce sedávám nepovšimnut. Lidé dělají, že mě nevidí, jako bych byl socha patřící k té zídce, na kterou si jen sedají ptáci. Děti se mě bojí a když se jim míč dokutálí až k mým nohám, nechtějí si pro něj jít a raději utečou. Když je mi nejhůř a poprosím někoho o kousek chleba a hlt vody, kouká na mě jak na prašivého psa a většinou se ke mně nakonec jak ke psu i zachová. Jsem pro všechny nula. Blázen, který si chtěl splnit sen a skončil na zídce, na kterou kálejí ptáci, aby se lidé měli po večerech komu posmívat v hospodách. Můj život vlastně doteď nestál za nic. Chtěl jsem být svobodný, dělat jen to, co sám chci. Měl jsem svět docela rád, dokázal jsem se radovat z maličkostí a užívat si vše, čeho mi bylo dopřáno. Ale nic se nedaří tak, jak si člověk naplánuje. Jediná svoboda, kterou teď mám je ta, že spím pod širým nebem a nikdo mi neříká, kdy mám jít domů. Mohu se chovat jako pes a nikomu to nevadí, protože stejně pro ostatní nejsem nic víc než smradlavé špinavé zvíře, které se jim lísá k nohám když má hlad. Jen jeden rozdíl tu vidím. Nad zvířetem by se možná slitovali a dali mu alespoň tu ztvrdlou kůrku chleba, ale já dostanu jen holí přes hřbet. Maličkosti už mě dávno chuť do života nevrací. Vždy když se k ránu probudím zimou, nezbývá mi nic jiného, než chodit kolem kašny a přát si, aby už vyšlo Slunce. Když tam tak chodím každý den, dávno už si nevšímám, který lístek ve vodě přibyl, jak se na hladině odráží první paprsky nebo který ptáček má hnízdo na nejbližším stromě. Zajímám se jen o sebe. Lituji se. Nadávám všem a zároveň jen sám sobě za to, že sny, které jsem si chtěl splnit a celý velký svět, který jsem chtěl vidět pro mě končí na zídce plné ptačího trusu. Tam je můj dům, má zahrada, můj celý svět. Maličkostí už si nevšímám. Teď chci už zažívat jen velké věci. Takové, které mě vytrhnou z letargie a navrátí mi ztracenou chuť do života. A právě jedna taková velká věc se dnes stala. Teď už vím, že má cenu čekat. Že život je o čekání a každý sen se jednou splní.

Sartre: A smím se zeptat příteli, která ona velká věc tě naučila nahlížet na tento svět plný špatností jinýma očima?

Rufus: Jsi to ty, příteli. Aniž bys mě znal, začal ses se mnou bavit, pozval mě dovnitř do hospody a teď posloucháš můj příběh. Ty jediný jsi mě za celá ta letá co tu sedím neobešel z velké dálky a to mě potěšilo. To díky tobě jen za takovou chvilku vidím svět jinak. Jmenuji se Rufus, příteli, a jsem rád, že tě poznávám. Teď teprve ti mohu odpovědět, že snad mám přítele.

Sartre: Já jsem Sartre. Překvapuješ mě, milý Rufusi. Když jsem tě viděl, přisedl jsem si proto, že jsem si říkal, že jedině člověk jako ty, který vidí všechnu tu špínu, na kterého se všichni vykašlali, může vidět svět takový, jaký doopravdy je. Plný zla, špatností, násilí, nespravedlnosti. Svět, kde vládnou peníze a kdo má peníze, má moc. Nesnáším tento svět už jen proto, že ať se člověk jakkoli snaží, nikdy nedosáhne čeho chce, protože mocní a bohatí mu v tom budou bránit. To oni nám všem vládnou. Člověk může dělat, co chce a snažit se tak být svobodný, ale vlastně zároveň ať udělá cokoli, nikdy svobodný není. I rezignace na volbu je volba. Trochu jsi mě zklamal příteli. Snad přílišné sluneční paprsky pomátly tvou mysl, nuže pij ať si rozjasníš hlavu.

Rufus: Nic jsi nepochopil. Já tu špínu vidím, vidím vše, co se kolem mě děje a ať s tím souhlasím nebo ne, většinou s tím nemohu nic dělat. Neměl jsem rád svůj život stejně jako jsem nesnášel celý svět. Neměl jsem na co čekat, pro co žít. To až tys mi ukázal, že ještě žijí dobří lidé. Dal jsi mi napít, najíst. A jen pro tu radost z té chvíle, kdy si můžu s někým povídat, jen pro tu radost z každého sousta i loku po dlouhé době, pro to všechno stojí za to žít. Neříkám, že je svět dobrý. Nic nikdy nemůže být dokonalé. I nádherná květina jednou zvadne. Vše má své chyby. Ale život sám o sobě přece špatný není. Může ti ho kazit spousta lidí, spousta věcí. Můžeš všechno proklínat kvůli nespravedlnostem, které se ti dějí, ale nikdy si nesmíš kazit život ty sám.

Sartre: Já si svůj život nekazím. Chci jen pomoct i ostatním, aby konečně viděli pravdu. Sice je to kruté, ale chci, aby byli svobodní. Aby viděli, jak si žijí ti nahoře, když nám je nejhůř a oni se nám jen s plnými pupky smějí ve svých bohatě zdobených šatech. Chci všem ukázat všechnu tu špínu, co se valí na ulicích i v temných zákoutích. Život není nic dobrého a nikdy se nám dobře žít nebude. Nikdo neposlouchá, co říkám. Nikdo nechce slyšet, co říkám. Přece se jim nemůže žít dobře v době, kdy se lidé navzájem vraždí jen kvůli moci nad světem. V době, kdy ani pro děti není v ulicích bezpečno. Člověk se bojí říct nahlas svůj názor, protože lidé jsou jako slepé stádo. Ušlapali by ho, že je jiný, slabý článek. Tak to v přírodě holt chodí, slabý nepřežije. Ale my přece už nejsme zvířata. Doba pokročila, nepožíráme se navzájem, měli bychom si umět pomáhat, neumíráme na mor, ale vybíjíme se sami. Nikdo nechce ze stáda vybočit. Jdou jen se sklopenou hlavou a dívají se na zem plnou prachu, špíny a hoven těch, co šli před nimi. Copak to nevidí? Copak nevidí tu zelenou trávu kolem cesty, po které jdou? Proč jí poslední trsy suché trávy, když za ohradou je šťavnatá? Proč si tam nedojdou? Proč se každý bojí snažit se mít lepší život? Je na tom snad něco špatného? Já nechci jen poslouchat a dělat, co mi kdo říká. Život je přece můj. Nikoho jiného. Tak proč ho mám tak zkažený? Proč tu nemůže být hezky? Člověk ráno vyleze z postele a co ho čeká? Nic. Jen studené, nepřátelské bačkory. A pak se to takhle táhne až do večera. Proč nikdo nevidí, jak strašně je na světě? To opravdu mezi těmi lejny na zemi vidí nějakou krásu? Vidí snad to stádo čerstvou trávu tam, kde není? Proč lidé nemohou prohlédnout? Svět je zlý, tak jen ať to vidí. Proč předstírat, že vidím něco, co není?

Rufus: Na jednu stranu máš pravdu. Ale na druhou stranu, napadlo tě někdy, že ti lidé jsou šťastní? Ty si myslíš, že vidí krásu tam, kde není. Co když tam ta krása však je a jen ty ji nevidíš, protože na světě hledáš jen to hnusné. Jen to, proti čemu můžeš bojovat a kritizovat. Ty sám si ošklivíš svět i svůj život. Ostatní jsou šťastní, protože jsou šťastní jejich blízcí a ti jsou zase šťastní proto, že se nesnaží vidět jen prach a špínu cest, ale vidí i maličkosti, které mohou potěšit. I na suchém trsu trávy může sedět překrásný motýl a ve špinavém potoce mohou plavat ryby. Umění je vidět krásu tam, kde ji ostatní nevidí, a ne ošklivit si vše kolem sebe. Hezký život může mít jen ten, kdo se obklopuje hezkými věcmi, kdo má kolem sebe přátele. Ty nikdy nebudeš mít hezký život, protože všechno krásné hned zavrhneš a i na přátelích najdeš časem chybu. Je to snad strach, co ti brání radovat se z každodenního života? Víš, i já býval takový. Ale když tu tak sedíš na zídce mezi holubi a lidé se ti vyhýbají, přemýšlíš o spoustě věcí. Já si maličkostí nevšímám, protože jsem jich již přeplněn, ale to neznamená, že kolem nás nejsou. Já celý život byl sám. Bez rodiny, bez přátel. Teď možná přišla chvíle, kdy můj život dostane smysl. Chci ti pomoct tak, jako ty jsi pomohl mně. Ukázal jsi mi, že mé čekání nebylo zbytečné a za to já ti chci ukázat, že život může být krásný. Dej mému životu tak dlouho postrádaný smysl a zkus se zamyslet nad tím, co jsem ti řekl. Když ses mi teď na chvíli stal přítelem, tak se také jako přítel zachovej. Nenutím tě, abys přijal, co ti tu říkám a abys ses podle toho choval. Jen se zamysli a pak se rozhodni dle svého nejlepšího svědomí.

Sartre: Jistě ti mohu slíbit, že se nad tvými slovy zamyslím, ale mám na svět svůj vlastní názor a rozhodně ti neslibuji, že si tvá slova vezmu k srdci. Ovšem slib, který po mně chceš, že se nad tím zamyslím, ti dát mohu. Pro mě není svět tak krásný, jak říkáš a divím se, že zrovna ty ho obdivuješ. Řekl jsi mi sice své důvody, ale myslíš, že je dobré být sice šťastný a snažit se hledat hezké věci, když stejně víš, že těch ošklivých je víc? Připadá mi, že tím klameš sám sebe. Vždyť ve svém podvědomí máš to špatné stejně uloženo. To, že si to nepřipouštíš, že si toho nevšímám ještě neznamená, že jsi šťastný doopravdy. Můžeš si myslet, že jsi šťastný a třeba si to i říkat, ale dokud na světě nebude lépe a ty nebudeš šťastný doopravdy i ve svém nitru, nikdy nemůže být tvé štěstí úplné. Myslím si, že není dobré, aby se lidé spokojili s tím, jak to dnes na světě chodí a hledali jen to hezké, čeho je poskrovnu. Všichni by si měli uvědomit tu krutou, ale pro ně jen dobrou pravdu, že na světě nebude lépe, dokud se lidé nezmění. Můžeš si říkat i myslet co chceš o svém štěstí či neštěstí, ale pokud tomu tak není doopravdy a pořád na světě existují věci, které by být neměly, není ti nic platné, že hledáš krásu v maličkostech. Nakonec stejně jednou zjistíš, že jsi celý život klamal jen sám sebe a myslím, že nejhorší je uvědomit si to pozdě a vědět, že tvůj život tak byl promarněný. Budu radši celý život nešťastný, ale budu bojovat, abych si jednou mohl říct, že jsem svůj život prožil a ne, že jsem si celý život je něco nalhával.

Rufus: Vůbec nic nechápeš. Myslíš, že to že jsi šťastný nemůže být určitý způsob boje proti špatnostem? Víš, proč se dějí věci, které by se dít neměly? Jen proto, že někdo chce ukořistit lidské duše. Vzít člověku tělo je to nejmenší, co mu můžeš udělat. Ale když mu vezmeš duši, máš nad ním neomezenou moc. Vždycky tě někdo ovládá, ať chceš nebo ne. Ale zjistí, že to nemá cenu, teprve tehdy, když uvidí, že dokážeš něco proti jeho vůli. To neznamená, že budeš stát s mečem v ruce. Tělesný boj nic neznamená, největší boj je boj duševní. Nikdo tě nemůže ovládat pokud dokážeš být šťastný, přestože on se ti snaží zhnusit celý svět. Já neobelhávám sám sebe, já obelhávám ty, co se mě snaží ovládnout a vzít mi duši nebo snad i zdravý rozum. Dnes jsem doopravdy šťastný, ale i ve chvílích, kdy mi není nejlépe, chodím všude s úsměvem. Ukazuji všem, že má osobnost mi zůstala, že jsem stále člověk a ne jen jejich tělo. Svým úsměvem vlastně pomáhám i ostatním. Myslím si, že přestože se mě děti bojí, potěší je, když se na ně usměji nebo jim třeba jen beze slov vrátím míč. Třeba i ony mají díky této maličkosti o něco hezčí den a o to mi především jde. Dělat druhé šťastnými, abych já sám mohl být šťastný. Když se usměji, nikomu tím neublížím. Ani sobě. Mně maličkosti již radost nedělají, možná jsem již příliš stár, ale ostatním může i maličkost jako je úsměv zvednout náladu.

Sartre: Připadáš mi naivní jak malé dítě, příteli. Jak mohou maličkosti dělat radost ostatním, když mně ani tobě nic neříkají. Ve světě plném špíny se jeden úsměv ztratí jako nic. Možná ti ho někdo oplatí, ale za chvíli zase na vše zapomene a vše je při starém. To není boj, to je zbabělost. Jen mlčet a občas si dovolit nějaké to rádoby statečné gesto. Přitom ty přece nemáš co ztratit. Nemáš nic. Jen starý roztrhaný kabát, na který ti kálejí holubi a svůj ubohý život.

Rufus: Mýlíš se. Můj život není ubohý, protože umím udělat ostatním radost, zpříjemnit jim den, kdežto ty myslíš jen na svůj bezcenný boj a i nádherný teplý slunečný den jako je tento chceš člověku jen znechutit. Já nejsem ten, kdo obelhává sám sebe. Jsi to ty. Každý člověk chce přece být šťastný a kdo říká, že ne, je lhář. Jsi sobecký, myslíš jen na sebe a kazíš život ostatním možná právě proto, že ten tvůj za nic nestojí. To není žádné umění, to dokáže každý. Jsi stejný jako vše, proti čemu bojuješ. Jsi jen ta špína uprostřed cesty. Není na tobě nic pěkného, dokud někdo nechce hledat právě ty maličkosti, které ty tak zavrhuješ. Asi to myslíš dobře, ale začal jsi od špatného konce. Radši budu dál sedět na zídce mezi holubi ve svém otrhaném kabátu a usmívat se na všechny kolemjdoucí, než jim kazit den dalšími zbytečnými starostmi.

Sartre: Máš svůj způsob boje a já zase svůj. Těžko říct, který z nich je lepší. Vím, co se mi snažíš říct, ale nemohu s tím souhlasit. Možná lidé budou šťastnější, ale svět se nezmění. Bude stále stejný.

Rufus: Když budou lidé šťastní, nebudou chtít ubližovat jiným. Ty sám jsi nešťastný a ostatním ubližuješ. Třeba jen tím, že musí přemýšlet nad všedními každodennostmi, protože ty jim den neoživíš úsměvem.

Sartre: Zdá se mi zbytečné tu s tebou dále rozmlouvat. Myslel jsem, že jsem našel přítele, ale mýlil jsem se. Jsi jako ostatní. Také patříš k tomu davu na pohled šťastných lidí, kteří se bojí vybočovat ze stáda. Tedy nashledanou.

Rufus: Já přítele právě našel. Jen přátelům chci pomoci vidět svět lépe, aby také byli šťastní. Doufám, že se tedy, jak jsi slíbil, nad mými slovy alespoň zamyslíš. Přeji hezký den.

Sartre: Hezký?