Deprese..

Chladné stěny, prázdné kouty, temnota. Duše člověka je zmítána pochybnostmi. Víra ve svobodu a volnost jej opouští stejně jako fyzická síla. Postupně upadá v nemilost svých vlastních myšlenek. Myšlenek zoufalého člověka. Člověka zahnaného do kouta. Kéž by jen byl schopen upamatovat se na jedinou šťastnou vzpomínku, jež by mu dodávala touhu. Tu divokou touhu po stromech, květinách, zvířatech, domově. Touhu po životě. Ale byl zde už příliš dlouho. Zapomněl na hebkost trávy, dotek jara, pohlazení jarní rosy. Žije- li člověk v neustálém strachu a nejistotě, vše najednou zčerná. Lásku, radost, klid nahradí zoufalství, strach a nenávist k okolí. Těžké je pro člověka unést tíhu samoty. Jak rád by měl po boku někoho, s kým by mohl snášet strasti krutého vězení. To by však znamenalo uvrhnout v neštěstí nevinnou duši. A to by nikdy nedopustil. Žít s vinou na druhém je snad ještě horší než dlouhé mučení. Vítr pochybností hnul nitrem člověka. Cítí, jak padá do hluboké propasti. Přistání bude jistě tvrdé. Avšak jistota dna mu poskytla odvahu k odrazu.