Odraz rozbitého Světa

Už je to pěkných pár zdlouhavých dní, večerů i nocí, co jen tak sedím, s klávesnicí na klíně, koukám z okna a přemýšlím. Přemýšlím o myšlenkách… a hlavně o inspiraci, která mi poslední dobou marně uniká. Dřív snad, Jak už je to dávno? Měsíce, roky…? , jsem během chviličky dokázala vyjádřit jakoukoliv myšlenku, která mi proběhla hlavou. Jedno malé vypsání sloužilo jako příjemná chvíle odpočinku a vylití všech starostí a strastí do nekonečného prostoru počítače. Tenhle prostor, který je právě prázdnější a děsivější než kdy dřív, býval můj druhý domov. Ale jako každé nezbedné dítko, i mě jednou přeci jen potkal den, kdy jsem se vypravila do světa a domů se teď můžu vracet jen na návštěvu – jestli se ovšem mám ještě kam vracet. Lidé, kteří tenhle domov utvářeli, internetoví přátelé, totiž už nejsou. Zmizeli.. vlastně zároveň se mnou. Zbyl už mi jen jeden domov. Tomuhle se říká svět, nereálná (nebo jen zdánlivá?) realita…
Je to jako zrcadlo. Obrovské zrcadlo v nádherném zlatém rámu. Ten, kdo se v drahých kovech dobře vyzná pozná, že je to vlastně jen imitace, ale i tak je rám nádherný. Jenže čím to je, že po zrcadle se táhne spletitá pavučina? Jako by ho kdosi rozbil na miliony malých kousků a všechny zase přilepil zpátky. Pravdou je, že takové bylo to zrcadlo vždycky. Rozdělené na nekonečného množství malých skleněných kousíčků, pevně držících při sobě, jen, sem tam, některý z nich se přece jen oddělí od ostatních. Pak padá do hluboké, jak jinak než nekonečně hluboké, propasti pod zrcadlem. To když se zhroutí, či prostě jenom zmizí něčí Svět.
Není náhoda, že obrazem světa je právě zrcadlo. Věc, kterou máme každý doma, někdy jich vlastníme hned několik. Stačí se do něj podívat… spatříme sebe… a celý náš svět. Vlastně všechny naše světy. Zrcadlo nám ukáže všechno co vidí, právě to, k čemu se zrovna otáčíme zády, abychom se mohli podívat na Sebe
Tahle skleněná věc nás ale bohužel odsuzuje k trochu povrchnímu chápání reality a sebe samých. Žijeme si ve svých světech, vidíme ještě cizí střípky, které jsou k nám přilepené a také celý rám. Ale dál? Dál už nedohlédneme.
Jednou bych si přála stanout před tím velkým zrcadlem a podívat se na to nepřeberné množství světů, nádherných, poklidných i ponurých. Chtěla bych poznat životy všech lidí na světě, jejich myšlenky a pocity. Ale kdo ví, co bych viděla. Jen… jakýsi bizardní odraz. Něco co vlastně není skutečné. Nebo ano?