Pláč!

Nejsem asi jediná, co zná tenhle pocit.
Pocit strachu, bolesti možná i nechápání světa, ve kterém se snažíme spíše přežívat, než žít, protlouci se davem lidí.
Těch, co nám říkají, jak se máme chovat. Také těch, kterým jsme jedno i těm, kteří nás milují nadevše.
Je to ten pocit, když se dozvíte, že někdo zemřel. Nejdřív nechápete, potom pláčete a snažíte se pochopit a ke konci vzpomínáte.
Tak, jako teď já. S tím člověkem nemusíte být dlouho na to, aby utkvěl ve vašich vzpomínkách a hlavně srdci. Někdy k tomu postačí pár minut a někdy by jste potřebovali dva životy a stejně by to byl krátký čas.
Možná, že jsi jako já. Že držíš své city v sobě a snažíš se pomoct všem okolo. Ale jednou přijde den. Den, jako je tento. Den, jako prožívám já. Takový, když v sobě nebudeš moci všechnu tu tíhu udržet a vypustíš jí ven.
Někdo v podobě křiku. Pláče. Smutku. Možná i radosti…
V mém případě je to podoba vody. Slz. Deště. Ať už jakkoli říkáte pláči, většinou je stejný-u všech. Většinou z hodně podobných důvodů. Takže ať si kdo říká co chce o barvě pleti. O tom jací jsme (jiní, zvláštní, barevní…). Jedno máme všichni společné. Pláč.