Rodinná dědičnost

Anotace: O rodinné dědičnosti amerického národa...(příspěvek do 14. ročníku studentské literární soutěže o nejlepší esej - Cena Maxe Broda)

Rodinná dědičnost je velmi silným elementem pro budoucnost každého jedince. Ne snad dědičnost fyzických dispozic či odchylek od normálu, ale dědičnost touhy. Touhy dokázat světu, že jsem stejně dobrý, ba lepší než mí předkové, jejichž touhu jsem zdědil. Touha být mocný, touha pomstít se, touha milovat.
Silným partnerem dědičnosti je při formování člověka prostředí a ovzduší, ve kterém vyrůstá. Chudoba a sociální tíseň, stejně tak jako rodinné zázemí a účast ve všem, co děláme, ovlivňuje postoje zaujímané v dospělosti k zásadním věcem. Když tedy přicházíme na tento svět, předurčeni geny svých předků, dědíme i způsob života a možnosti futura.
Mohla bych vyprávět lascivní příběhy těch, jimž se dědičnost krutě vymstila, chudáků, jimž to či ono zabránilo vybřednout ze špíny ulic, vyprávět o vlastnostech jako sebepodceňování se, skepse a nedůvěra, ale naslouchejme raději těm, které píle otců nechala dosnít, stejně tak jako touha naslouchá chuti po lepším životě.
Ráda bych především avizovala, že jsem si nedala za úkol propagovat Spojené státy ani kteréhokoliv jejího občana. Chtěla bych se jen touto formou sklonit nad tímto výjimečným národem s jeho chybami i ctnostmi.
Jednou dědičnou vlastností Američané přímo překypují. Sebevědomí jim kolovalo přirozeně v žilách od zrodu celého národa, ač těžko datovatelného. Mají jej nejen politici, průmyslníci a prezidenti, ale třeba i obyčejní zemědělci, kteří ve třicátých letech znovu vstali a ukázali, že žádná krize není nepřekonatelná. Franklin Roosevelt Ameriku nepostavil na nohy sám. Poskytl prostředky všem, kdo byli ochotni nepřestat vyznávat ideje Ameriky a posilnit národní hrdost. A tak se Američané v průběhu druhé světové války, desetiletí po obrovském krachu na Wall Streetu, znovu stali pomyslným hegemonem mezi mocnostmi. Bez pomoci ostatních.
Nepochybně jim k tomu dopomohla vrozená bezohlednost a neochvějné sebevědomí. Zač se ale stydět? Jsem jaký jsem, a že jsem mnohdy lepší? Středoevropané by měli potlačit svou rádoby povznesenost nad americkou záležitostí. Kolik Čechů si dnes uvědomuje, na co mají být hrdí? Kolik se jich pyšní odvahou, kterou jim předkové nepochybně předali? Nevím, zda dnes běžný Čech z pohledu cizinců nevzbuzuje spíš nechuť a parodii na určité „maloměšťáctví“. Nevím, zda se naše „malost“ nestává spíš komplexem, a také nevím, proč se v internetových diskuzích na Novinkách setkávám stále častěji s ubohými výkřiky do tmy. Ona tolik kritizovaná Amerika si těžko pěstuje podobnou zatrpklost vůči jiným národům, které k ní neježe chovají přátelské vztahy, ale navíc spoustu jejích činností sponzorují.
Dalšími nepopiratelnými složkami Američana jsou píle a vytrvalost. Dokládají to mnohé historické události. Na počátku 19. století si přivlastnili půdu, vyhnali Španěly, Francouze a Mexičany. A také Indiány. Byla to cesta krvavá, nesmlouvavá a krutá. Těžko omlouvat brutalitu indiánských válek vyšším cílem, jakým bylo vytvoření sjednoceného státu, přesto původní obyvatele donutili odejít do rezervací a sami si přivlastnili Washington i s rudými kopci Georgie a pouštěmi západoamerické Nevady. Za vším stála touha a hlavně mamon v kombinaci s neudržitelnou mužskou lačností po moci.
V občanské válce šli Unionisté i Konfederanti za svými sny, tak jako Afroameričané za svobodou. Nakonec sever pokořil jižanskou pýchu a nadřazenost, kterou si jih vypěstoval na irských polích v 15. století. Někteří potomci krutých Angličanů, kteří po staletí utlačovali obyvatele protějšího ostrova, byli svými dědičnými dispozicemi předurčeni stát se pány na bavlníkových plantážích. Někteří byli předurčeni je porazit a očistit štít americké demokracie. Někteří padli v boji, jiní kolaborovali. Jak příznačně dědičné.
Americké dějiny zaznamenaly několik klanů, které zasáhly do vnitřní i světové politiky. Nepochybně je k tomu vedla víra ve svou zemi, a ta jde vždy neochvějně ruku v ruce s informací v našem krevním řečišti. Kdo by je jinak motivoval, než ty malé součástky otců a matek, sklánějících se v potu tváře nad půdou, doufajících v budoucnost?
Doposud tedy v Oválné pracovně seděli Adamsové, Rooseveltové, Bushové. Nechybělo mnoho a mohli bychom dnes jmenovat i dva členy Kennedyů. Možná za rok přidáme označení „Clintonové“.
Na špičce americké elity je zřetelná ona pozitivní dědičnost avšak jen proto, že jejich příběhy známe. Pravda, v následujícím příkladu je dědičnost spíše destruktivní, ale kdo z nás ví, jak daleko je při hře na slepou bábu strmý útes?
Klan rodu Kennedyů, v čele s 35. prezidentem USA Johnem Fitzgeraldem a jeho krásnou manželkou Jackie, býval pro svět jako vystřiženým dokladem o existenci „amerického snu“. Charismatičtí manželé dávali lidem v šedesátých letech naději na konec studené války, což podpořil i fakt, že John zažehnal vypuknutí jaderné války v roce 1962. Jestli za jejich popularitou stál politický um, nebo jen vizáž a image hollywoodských hvězd, ať každý posoudí sám. Každopádně se stali jakousi ikonou Ameriky své doby. Pro Jackiinu módu, pro románek Johna s Marilyn i pro „mučednický“ konec jeho dnů.
Méně „americký“ už byl atentát na Johnova bratra, kandidáta na prezidenta o několik let později, Bobbyho. To už černá kronika poněkud přetékala mrtvými Kennedyi, a tak se ona touha významné americké rodiny protlačit do čela země jednoho ze svých členů stala spíše dvojnásobnou tragédií.
Spekuluje se, že za vraždami bratrů Kennedyových stála Cosa Nostra. Narážíme tedy na další a mnohem silnější a nebezpečnější dědičnost. Italská mafie a její organizovaný zločin vychází z principů prastarých sicilských tradic, zakořeněné povinnosti odplaty a omerty. I oni dnes patří k Američanům, právoplatným, však pramálo americkým.
Později se v Bílém domě střídali, jak bych řekla samostatní prezidenti. Ne, že by byli méně významní, ale neměli ve svých DNA tolik zakódovaný pud sebezáchovy, sebezáchovy na výsluní. A tak se pravděpodobnost, že jejich zápis v dějinách bude znásoben snižuje.
Úspěšnějším paradigmatem, než byly osud Kennedyů, jsou bezesporu „vládnoucí“ Bushové. Období George Herberta Bushe je ve většině případů považováno za efektivní díky zásahu proti irácké okupaci Kuvajtu. Jeho nástupcem se stal v roce 1993 Bill Clinton, bojovník na neutrální půdě. V období jeho prezidentství si Amerika udržovala podobu nekonfliktního pacifisty se sklony k ututlaným nevěrám. Mnohými odborníky je hodnocen kladně díky jakési pozitivní náladě, kterou vystřídala bouřka z 11. září 2001. Ambice Clintonovy partnerky z hlediska dědičnosti posuzovat nelze, spíš můžeme usoudit, že se našli velmi podobně vybavení jedinci, kteří se do sebe zamilovali. Dobře, začali spolu žít. Na tom ostatně nezáleží. Manželství Hillary a Billa se, pokud paní Clintonová vyhraje volby, může stát jedním z nejúspěšnějších manželství v dějinách, a jejich potomci budou mít, co se týče „dosnění“, velké šance na úspěch.
Činy a politiku syna Bushe staršího, mírně řečeno, buď lidé uznávají, nebo odsuzují. Můžeme pozorovat podobnou odvahu jako u jeho otce. Dokončil, co jeho otec započal. Dopadnul Saddáma Husajna a definitivně tak ukončil období prezidentovy nebezpečné vlády. Otázkou zůstává, na jaké úrovni je bezpečnost v Iráku dnes.
Názor českého jedince na George Bushe je však poměrně nepodstatný, je totiž vždy zkreslen fabulacemi médií a častou krátkozrakostí. Přestože dnešní svět nehledá pravdu ani za mák v prostých věcech a vcítění se do druhého, podívala bych se v tomto případě Georgi Bushovi do očí. Většina lidí uvidí své vlastní předsudky, ale někdo možná zahlédne vzpurnost, nesmlouvavost, tvrdohlavost, ale také zděděnou touhu, a to především ne ubližovat, ale pomáhat.

Těžko odhadnout, co s prototypem Američana – energického, odvážného, ambiciózního člověka bez skrupulí, vizionáře – udělá budoucnost. Zda jejich dědičná informace nebude znehodnocena mohutným přistěhovalectvím, které je už v těchto dnech pro Ameriku obrovským problémem, válkou nebo násilným vnucením jiných idejí. Ráda o tom pochybuji, ale každá půda se jednou vyčerpá. Žádnému národu se zatím nepovedlo udržet své privilegované postavení víc než pár set let. Co je tak malý časový horizont v porovnání s miliony lety za námi, a co teprve před námi? Pouhá vteřina ve funkčním období prezidenta, pápěří, co se usadilo na botě legendárního prosťáčka z Alabamy, kulka v těle Abrahama Lincolna nebo amerického vojáka ve Vietnamu.
A tak ať ve všech Američanech a lidech na Zemi žijí dědičné vlastnosti dál. Tvoří nás všechny, tolik inteligentní lidstvo.