Je to tu zase

Neměl jsem to dělat, nyní si to jenom vyčítám, aspoň o tom napíšu tuhle úvahu, ať mi něco zůstane, nějaká vzpomínka, nějaké varování... Píše se mi těžko, jsem na to moc unavený, ale kdo by nebyl...kdybyste viděli, co jsem dělal za šílenosti, pochopili byste.... Bože můj, proč všechno leze na povrch proč??? Cožpak si neustále zasloužím být stíhán vlastními pocity, jen proto, že jsem se zamiloval? Je to tak nespravedlivé.. vždy jsem pro ni chtěl jen to nejlepší, stačilo mi držet ji v náručí a věděl jsem, že všeho, čeho jsem v životě chtěl dosáhnout jsem měl..tak proč? Proč se to rozplynulo..proč, proč? Jak mám jít dál, jak... Já potřebuji milovat, potřebuji lásku, všichni jí potřebují...teď to vše vychází na povrch, proč jí nemám, když jsem se jenom snažil ji dávat? To jsem opravdu tak špatný? Tak nanicovatý? Tak ubohý, že si to nezasloužím? Proč, když jsem se svěřil dívce, kterou jsem považoval za celý můj život..proč odešla? Proč mi nepomohla? Proč mě opustila, proč mě přestala milovat? Do očí se mi vkrádají slzy a já nevím co dál, vím, že utápět se v sebelítosti je špatné, ale ve skutečnosti nemám nikoho, nikoho komu by na mě záleželo, s kým bych mohl trávit svůj čas, kdo by o mě stál a to mě trápí, dělá to ze mě jiného člověka, takového, kterého nenávidím, jen ubohého opilce lamentujícího nad nesmyslností vlastního života... Normálně mi to tak moc nepřijde, ale je to ve mně, celou dobu to je ve mně a když dám průchod svému nitru, vyjde to na povrch... Mrzí mě to, mám srdce plné lásky, určitě jí tam je hodně, ale nemám jí komu dát, možná už to ani neumím, třeba to ani nedokážu... Možná je můj život úplně na nic a lepší to nebude. Nevím proč jít dál.. někdy tomu tak není, jsem silný, umím podpořit, chci lidem pomáhat, ale uvnitř jsem jenom zlomený chudák, který touží po lásce a pochopení.. To je vše, jenom je mi to líto, neustále je mi líto mého nanicovatého života...pořád...ale tak co, životů je plno..bez jednoho se jistě obejdou..určitě..já takhle nechci žít pořád..nechci...