Teď

I kdybych nevěděla nic jiného, tohle by stačilo. Možná. Možná ne všem, možná ne vždy, ale teď a tady můžu říct, že mi to stačí.
Teď a tady... Kdy? Na ulici svítí pár lamp, za okny je slyšet posledního ptáčka, u ucha mi vrní počítač a v sousedním bytě hraje televize. Na ulici bouchly dveře auta. Teď. Vlastně ne, už před chvílí...
Vázání se na minulost a budoucnost. Kdo řekne, že se neváže, o tom s klidným svědomím prohlásím, že je lhář. Vzpomínky. Hromady a hromady vzpomínek na různé okamžiky našich životů. Vzpomínky na zážitky, ale i třeba na sny a na představy.
Já si kupříkladu pamatuji hodně ze snů, které se mi nějak vryly do paměti. Například požár nebo vosí hnízdo. Ale pamatuji si je úplně se stejnou intenzitou, jako si pamatuji na můj první den na střední škole. To je minulost.
Každý den a více než dvacetkrát jsem součástí své vysněné budoucnosti. Ať se jedná o plánování léta, prázdnin, návštěvy, očekávání smsky, telefonátu nebo představy o možném příchodu člověka, kterého nosím v srdci, a od kterého jsem teď vzdálená několik stovek kilometrů. To je budoucnost.
Ale co je přítomnost. Přítomnost je obsažená v nepatrném a často používaném slově „teď“. Teď píšu. Teď mám otevřené oči. Teď slyším kroky ze sousedního bytu. Ale teď už jsou ty kroky minulostí...