Strach

Cítím strach...bolest ve svém srdci...cítím, jak se na mě pomalu začíná sápat jistá beznaděj a krutost. Ale proč? Vždyť já se mám mít vlastně dobře. Jsem doma, u sebe v pokoji. Mám tu spoustu věcí, které mám ráda. Mohu kdykoliv jít ven, projí t se na čerstvém vzduchu, krásnou přírodou. Člověk, který si čte tyto řádky si jistě říká „proč jen si ta holka stěžuje?“ Víte, je těžké být šťasný, když váš blízký člověk právě teď okamžiky, které popisuji jako samozřejmé, vlastně nemůže zažít. Nemůže dělat, cokoliv chce. Nemůže si vyjít ven na čerstvý vzduch, nemůže, protože je uzavřen v jednom velikém ošklivém monstru, o kterém se říká, že tam zachraňují lidské životy. Naše životy, životy našich blízkých. Musím si položit otázku, zda-li je to vůbec správné? Vždyť vše se nemusí řešit hned léky, operacemi, dialýzami. Stačí aby si lidé začali více vážit sebe, nepodceňovat se, více si věřit. Snažit se splynout s přírodou a potom teprve začít léčit opravdu. Jenže každý jsme jen člověk. A když je někdo z nás nemocný, určitě potřebuje také psychickou podporu. A to že si vás nikdo celé dny v nemocnici nevšímá a vy jen čekáte a čekáte, kdy se konečně dostanete na řadu vašeho vyšetření, vám moc radosti ze života nepřidá. Vůbec nijak vám to nepomůže, spíše naopak. Jak ráda bych shodila ten tíživý balvan, co mám na prsou. Tu obrovskou zátěž, která mě ničí. Jak můžu ještě více pomoci a podpořit lidi, kteří to potřebují? Asi jim jedině říci, že „vše bude dobré, určitě se brzy uzdravíte a budete zase se svými rodinami“.