Úvaha o osobnosti

Lidská osobnost je záležitost spletitá a tajemná - někomu by leckterá světice mohla závidět čistotu svědomí, jiného osobnost je temnější než kobka sklepních vězení, jeden je prozářený lehkým humorem jako jarní den, druhému byla do vínku dána nelítostná ironie nu a třetí může být klidně zábavný asi jako hodina exaktních věd ve školních škamnách. Osobnost může být pevná jako skála a na svou paličatost doplatit, může sebou nechat mávat a smýkat a na to doplatit úplně stejně jako paličák. Lehkomyslnost se může v jedniném člověku snoubit se zodpovědností stejně jako hravost se smrtelnou vážností, tvrdošíjnost s poddajností... Každá osobnost je tolik jiná, ovšem spletitost a tajemnost nemůžeme upřít žádné.
Co se ovšem s takovou osobností stane, když je vržena do společnosti či snad do naprosto byzvýznamného společenstvíčka? Formuje se. Může být k lepšímu a kobka se nechá osvětlit alespoň několika paprsky světla, mrzout se usměje na svět a i ten nejnudnější z nudných může tu a tam utrousit kousavý vtípek. Může se změnit k horšímu a tehdy andělský háv neposkvrněné mysli zohaven cákanci černot a špatností. Pak ale záleží na společnosti či společenstvíčku, co s tou kterou osobností provede, jakým normám a zvyklostem ji vystaví, do které škatule společenské třídy zařadí a zda bude paleta jejího vlivu užívat barev jak ukradených slunečním paprskům, anebo zda bude na zvoleného jedince plnými hrstmi plácat čerň amorálnosti a zloby či (ještě hůře) ubíjející každodenní všednosti. V té všednosti se potom ztuha hledají z nosů sražené růžové brýle a andělský přísvit se definitivně ztrácí v kalné louži, odkud brýle ne a ne vylovit.
A přitom je s brýlemi na nose tak pěkně...