Velké ticho

Velké ticho

Měl jsem možnost zhlédnout prozatím nejzajímavější a zřejmě i nejlepší film mého dosavadního života. Už jeho název je zajímavý – Velké ticho. Takový film vskutku je. Jeho stopáž se pohybuje okolo tří hodin a za tuto dobu se ve filmu mluví zhruba deset až patnáct minut. Byl jsem opravdu natěšený, neboť jsem nevěděl, co od tohoto skvostu očekávat. Nic ale nemohlo vystihnout to, co se přede mnou začalo odehrávat.

Režisér čekal na natočení filmu celých šestnáct let. Mapuje v něm život kartuziánů, což je nejpřísnější řád na světě. Jeho členů je jen okolo 350 (zhruba 270 mužů a zbytek žen). Děj tohoto filmu (dá-li se to tak nazvat, protože film ve skutečnosti vůbec žádný děj nemá) se odehrává v mužském klášteře, kde byl kdysi dávno tento řád založen. Vyznačuje se především mlčenlivostí, ale také společným rodinným životem. Mniši se scházejí ke společným modlitbám a v neděli ke společnému obědu. Jí jen jedenkrát denně. Zbytek dne věnují modlitbám, někteří skládají hudbu, jiní píší knihy. Mluví se jen o velkých svátcích, výjimečně o nedělích. Právě to je na filmu nejzajímavější.

Začátek mě zastihl naprosto nepřipraveného. V úplném tichu se ozývají kroky. Mladý mnich přichází, kleká si a modlí se. Kamera jej sleduje tři nebo čtyři minuty. Někteří lidé by to vzdali po těchhle pár minutách. Velké ticho totiž není film pro každého. Musíme mít otevřené srdce a odevzdat se do onoho zvláštního ticha, které je tak cizí naší době.

Film ukzauje život v klášteře na jeho jednotlivých obyvatelích. Je zde muž, který každý den vaří pro všechny bratry. Také šije oblečení novicům. Je to velmi starý člověk, ale jeho vitalita a energie je z filmu přímo cítit. Málokterý z těchto mnichů zemře před dosažením devadesáti let život. Běžně se dožívají i sta let. Když se člověk ponoří do děje neděje, dýchne na něj Boží přítomnost. Už jen samotná existence těchto lidí, jak kdosi řekl, je důkazem Boží existence. Když vidíte mnichy při četbě Písma, úpravě zahrady nebo když společně tiše rozmlouvají, vidíte, jak se neustále jemně usmívají. Vše dělají s tichou, takřka nepatrnou, radostí. Film prolínají záběry na tváře mnichů. Můj nevěřící kamarád, se kterým (a s několika dalšímí) jsme film zhlédli, tvrdil, že měl pocit, že jim kolem hlav září jakoby jemné bílé světlo. Kruh svatosti.

Hlavním úkolem mnichů je modlit se za svět, za církev, za rodiny a za jednotlivé členy společenství. A také vlastním životem ukazovat, že Bůh skutečně existuje. V klášteře žije mnich, který přišel o zrak. Na závěr filmu tento muž vydává svědectví. Říká, že přijímá své slepectví jako dar. Otevřel se mu totiž vnitřní zrak, kterým vidí mnohem lépe. Ostatní bratři mu rovněž mohou projevovat mnoho lásky a je o něj dobře postaráno. Z tváře toho muže vyzařovala láska a obrovský pokoj.

Poprvé v životě jsem viděl mnichy sáňkovat. Přišli, vytáhli sněžnice, vylezli vysoko nad klášter, který je mimochodem vybudován v horách, a začali sjíždět dolů obrovský kopec. Málem jsme se všichni utloukli smíchy.

Zajímavým prvkem je střídání světla a stínu, které režisér používá. Když vychází a zapadá slunce, máte pocit, že uplynul ne den, ale tisíc let. V klášteře a divoké přírodě okolo se nic nezměnilo a ani nezmění. Někteří mniši tvrdí, že deset let, které v klášteře strávili, jim připadá jako dva nebo tři roky. Časový harmonogram zde má svou roli, co se týče modliteb, slavení mše svaté nebo jídla, ale zbytek je velmi indiviuální. Mnich se několik hodin denně modlí, píše knihy nebo čte...Stará se o nemocné bratry a pomáhá, kde je potřeba. Stres zde neznají, to slovo vymizelo z jejich slovníku.

Na závěr bych chtěl říct, že tento film mi dodal do nitra ohromný náboj pokoje, klidu, míru a lásky. Asi na něj nikdy nezapomenu. Vždy, když spěchám nebo něco nestíhám, vzpomenu se na tvář některého z mnichů a dojde mi, jak je to vše malicherné. Nic přece nemá význam. Jen Bůh a láska.