Tenkrát, když jsem nic nevěděla, mi bylo líp

Zas začíná to období letních světlých nocí, kdy vidíš jen obrysy stromů a slyšíš šumět vítr v jejich korunách a já se cítím zas tak jako tenkrát. Jenže tenkrát jsi tam byl se mnou i ty a bylo ti ještě hůř než mě – to bylo jediné, co mě dokázalo vytrhnout z té ospalé letargie a zapomnění. A tenkrát, když tě tisíckrát pálily tvoje vlastní slzy, jak dotknutí se žhavých kamen u kterých jsme se hřáli, tenkrát jsem netušila, že sotva za čtyři měsíce nastane to nejnádhernější období mého života. To jsem ještě netušila, že mě zítra obejmeš tak, až mě zamrazí v zádech a tvoji studenou tvář budu cítit ještě hodiny po tom, co odejdeš. Tenkrát jsem to ještě nevěděla. Nevěděla to, že přijde něco, co předčí pohádky psané pro hloupoučké, že přijde tak krásné zamilování, které tyhle vymyšlené pohádky strčí do kapsy.
A teď tady stojím a koukám jak houstnoucí tma polyká vozovnu – dospělá – snad – a nic z toho. Nic, kromě prázdného pohledu. Všechno dětství a krásné pocity jsem nechala na místech na kterých jsme spolu byli – pamatuješ jak děti vyhodili uzlováky na totem a ty – to jsem ještě nevěděla, že tě mám až TAK moc ráda – jsi na něj musel vyšplhat?!

Chtělo by to vymítače, napadá mě při tom pohledu z balkonu. Zatřesu hlavou, ale představa je tam vytrvale dál, drží se mě jak to nejpevnější klíště. Šmarja, jsou to dva roky a já si pořád pamatuji to, jak jsi mě poprvé políbil. AAAAgr.. už zase, proč na to pořád musím myslet!
Do kuchyně vejde spolubydlící Hanka. Její uhrančivé, zelené oči a přívěsek ve tvaru hrocha odpovídají za mě. Přesně proto, proč na to musí myslet ona, ačkoli stejně jako já, dělá na všechny jak to není všechno ok a jedno. A jen tady u toho stolu s modrými čtverečky na ubruse se mi napůl slovy, napůl pohledem svěří, jak je to všechno na houby a jak moc to bolí. „Láska je ta nejnevděčnější věc na světě." ulevím si a fakt už jdu do koupelny.
Ani mydlinky tu ošklivou náladu, která mě preventivně do čtrnácti dní přepadá nesmyjí.
"Jsi marná." to by mi řekli naši skauti. Jo, naši skautíci... I kdyby mě na skřipci mučili, tak pro mě bude nejtěžším bodem skautského zákona osmička - skautka je veselé mysli.

Naše malé holky si na mě ukazují prstem, když si myslí, že je neslyším – "wow, ona už za sebou má čtyři vztahy a jeden z nich si ji chtěl vzít a u druhého by se měla jak prase v žitě – ani tu hloupou čokoládu jí nedovolil zaplatit."
A co z toho?! Toho úplně prvního jsem milovala tak, že mě to málem zničilo a když jsem znovu začala žít jsi přišel ty a rozdmýchal zhaslý oheň tak, že ne a ne zhasnout. Ti poslední dva se o něj jen spálili. Při líbání jsem zavírala oči – ne, tak hezky ne – křečovitě a pod nimi se modlila, ať to skončí, ať už to prosím, moc prosím, skončí. Líbání snad?! Ne! Prosím – ať už to skončí, vždyť jsem se rozešli, nemůžu ho už přece pořád milovat a dva roky neprávem. Pak otevřu oči a usměji se na hezkého kluka, který dychtivě očekává pocit lásky.
Hmmmmmmmm.
Ta jiskra, co mi měla proskočit žaludkem až do krku chvíli mlčela a pak byla ztichla. Zhasíná a já s ní – dospělá – nudná – fádní – mrcha neschopná milovat - jen málokdo ví, že neschopná přestat.
Klasická otázka na ulici – "jak se máš?"
„Ale jo, asi dobře... Mám spoustu doopravdy báječných přátel, škola mě baví a snad se přede mnou i rýsuje dobrá kariéra, jsem i šťastná." ...
„Až na lásku." spolknu v krku a usměji se – ten milosrdný a neutrální úsměv, při kterém bych si nejradši rozkousala rty mi jde čím dál líp.
„A co kluci?“ - proboha co to mají všichni s touhle otázku? Vrhnu kradmý pohled na dlažební kostky, jako kdyby ony za to mohly a z kousku trávy, která mezi nimi prorůstá seberu sílu na odpověď – „raději to neřeším“… vždyť Žvatla mi slíbila, že „můj princ“ – prý konečně ten pravý - přijede – z Himalájí, že už poslal holuba, akorát jsem nebyla doma. Ale Žvatlí, já ti zapomněla říct, že na pohádky už nevěřím. A vždyť už stejně vím jaký má ten Himalájec, ten princ, ten "pravý" oči – oříškově hnědé a v hlavě matiku a hlavolamy, které rád řeší natažený na molitanu pod Otaslavickým sluncem.
Safra – štve mě, že všechno musím vědět dopředu … tenkrát, když jsem nic nevěděla – tenkrát mi bylo líp.