Tak jdem dál...

Spíš sesunula, než sedla, jsem si na koberec a zavřela oči. V hlavě mi vířilo strašně moc myšlenek a vzpomínek a já se z nich snažila vyvodit cokoli, co by mi pomohlo z tohohle duševního srabu.

V hlavě se mi usadila vzpomínka na bourání, nosili jsme zrovna části stanů a Hozna se snažil rozmontovat ten poslední stojící společně s Tomášem a Čápem. Konečně se i on na mě podíval, za celý ten den asi podruhé, jenže probodl mě tak hnusným pohledem, že se mi zhoupl žaludek a do očí vhrkly slzy. Proboha co se to stalo? křičela jsem v hlavě a připadala si jako zpráskaný pes. Proč mi sakra nikdo nechce říct, co se s ním stalo?

Nebo taky jak mi navlíkl na prst kroužek z hlavolamu a zakřičel "promiň". A já věděla, že se mi omlouvá za to, že ublížil a že odchází - a pořád jsem si říkala, že to přece po tom nádherném týdnu, co jsme spolu prožili, nemůže být pravda.

Doma jsem brečela a křičela jako pominutá. Vyházela jsem věci z batohu a pak je stejně naházela na jednu hromadu a přikryla ji tím batohem, na kterém jsem pak vyčerpáním usla. Věci od Honzy či se s ním spojující jsem naházela do krabice a nad každým lístečkem a drobností jsem brečela snad hodinu.

Když jsem vyšuměla a vše mi došlo, začali jsme si kamarádsky psát. Nejdřív nevinně, byly to fajn dny, kdy jsme si psali od rána do večera (nechci vidět účet na telefonu) a kdy jsem se konečně smála. Jenže jak už to bývá, začalo se to zvrhávat a nakonec jsem stejně brečela nad zprávou "pořád tě miluju" a do dvou do rána zase zírala do stropu. Probuzení bylo o to horší. Bylo to jako rána do hlavy, posadila jsem se, ale okamžitě jsem byla vržena zpátky. Motala se mi a příšerně třeštila hlava, žaludek plaval na vodě a celé tělo se chvělo jak po předávkování Oxisem.
"Taková kráva, ty jsi taková kráva!" nadávala jsem si a donutila se vstát, vypít sladký čaj, abych doplnila tekutiny a cukr a po chvíli se donutila sníst i suchý rohlík. Kdyby máma věděla, že ze stresu už téměř nejím a vážím už jen 41 kilo, zabila by nejdřív mě, pak Honzu a pak každého, koho by potkala.

Dopotácela jsem se do pokoje, už ani nevím, co jsem tam chtěla, a "sedla" si na zem. A zatím co mi v hlavě probíhala myšlenková bouře, pootevřené dveře se rozhýbaly a přez uslzené oči jsem zahlédla černý flek - fenku trpasličího knírače Bobinu. My dvě jsme se neměly nijak moc rády, ona žila odjakživa jen pro mámu a nás ostatní, když jsme ji nechali na pokoji, tolerovala. Já si jí nevšímala a věnovala se ostatním našim psům.
Stála ve dveřích a koukala na mě - netopýří uši tikaly do všech stran.
"Co je Bobi?" zašeptala jsem vlídně. Nadšeně, snad z toho, že mluvím a hýbu se, zavrčela a vrhla se na mě. Nikdy si s námi nechtěla hrát, ale teď kolem mě lítala jak šus, obličej zkřivený psím úsměvem, vrčela a chrčela na mě, což byl její projev lásky a snažila se mi ukousnout nos nebo se vrhala po rukou a mordovala mi svetr. Pochopila jsem její snahu a do rvačky se přidala. Když už mi docházely síly, popadla jsem ji ve vzduchu a přitiskla ten tlustý váleček k tělu. Nezavrčela a nepokoušela se mi zběsile vymanit, jako pokaždé, když jsem ji musela někdy vzít do rukou. Místo toho mi začala horlivě olizoval obličej a společně jsme se stulily do klubíčka. Ležely jsme na zemi a já cítila, jak se mi ulevilo. Bobina se mi tiskla k břichu a nechávala se objímat a já konečně došla na to, že truchlením nic nespravím.
Zvedla jsem se a podívala se na rozchlámanou Bobinu u mých nohou. "Tak co, holka, co říkáš větě - "Jdem dál" - ?" Musela mi houby rozumět, ale i tak zadupala předníma tlapkama o podlahu a vyskočila.
"Tak jdem dál," zašeptala jsem a vydala se napsat Honzovi, že už konečně musíme oba přestat brečet a jít dál. Nikdo mu přece neřekl, že na tu pitomou výšku musím do Ostravy a ne do Olomouce. Při téhle představě jsem se usmála a rázem vymizela nejistota z toho, že mě nepřijmou. Na slib, že to nevzdám, jsme s Bobinou společně spořádaly půlku melounu a obě ulepené jsme se na sebe culily, protože jsme věděly, že jdeme dál!