Odraz

Tak se můj život zase ubírá do těch starých zajetých kolejí. Je to dobře? Náleží mi to tak? Nemůžu se zbavit pocitu, jak moc je tenhle život nicotný, nemůžu to setřást, všude to na mně vyskakuje... Na co mi jsou tyhle dny, do prdele na co?! Nesnáším tyhle nanicovaté dny! Nenávidím je, ale i sebe, za to, že s tím nedokážu nic udělat... Co mám dělat, aby ten život za něco stál, aby nebyl tak úplně na nic?... Začínám mít se sebou problémy, opravdové problémy, už to není jako dřív, kdy jsem dokázal spoustu věcí uřídit silou svojí vůle, teď je všechno jinak... Všechno se to rozpadá, je to rozklad zevnitř a já si nyní připadám zničený, zkažený, bojím se, že ze všeho toho dobrého co mě dřív ještě naplňovalo nyní zbývá tak málo... Kdyby byl nějaký člověk, který by o mě jevil zájem, chtěl by mi pomoci, mohl by to ještě vůbec dokázat? S tím, co ve mně nyní je, se vším, co se ve mně množí, narůstá... Vždyť je to evidentní, nechávám se plnit hněvem, nechávám se plnit bolestí, pomalu mě to užírá, každý den po dni, noc po noci... jen občas mě přepadne pocit horší, než je tohle, tohle mám na talíři víceméně pořád a to, když mě začne bolet u srdce, našťestí to nikdy netrvá příliš dlouho, ale v těch chvílích to ohromně bolí, je to tak nepříjemný pocit, ani nevím kvůli čemu to přichází, ale prostě se to stává a v těch chvílích bych se nejradši rozbrečel. Ale slzy jako kdyby se mi tlačily do očí, ale z nich téct nemohly, zaseknou se pomyslně na jejich kraji, ale jen málokdy nějaká skutečně vyklouzne ven. Už vážně nevím co se sebou, těch pár hlasů, které to tu po mě četly mi přejí hodně štěstí, hodně síly, hodně naděje, ale já se ne a ne vzchopit, mám strach, že už to nikdy nedokážu... Zajímavé je, jak mě opouští smysl pro strach nebo snad je to sebezáchova, co odplouvá pryč? Jsem vůči sobě nehorázně apatický, nemám důvod vzdorovat, bohužel nevěřím v lepší budoucnost... Omlouvám se, že to říkám, ale nejradši bych byl, kdybych se někam vypařil...