Krása

Byl jsem oslepen krásou, která mě dnes zasáhla skrze střešní okénko tramvaje, kterou jsem cestoval. Pohltila mě taková síla, až jsem zatajil dech. Cítil jsem tu melodii, která mnou procházela a veškerou krásu, která mě obklopovala. Bylo to opravdu překrásné. Svět je opravdu krásný i vše co je v něm. Je to krása tak velká, že vše se jí klaní. Stromy, lidé, řeky, hory, města, planety i Bůh. Nechápu, jak takový malý a bezvýznamný tvor jako já, mohl zahlédnout něco tak velkolepého. A krásného.
Jen se mi zdá smutné, že tuto krásu nevidím. Jen ji občas zahlížím. Chtěl bych jednou otevřít oči a vidět ji. Celou tu krásu světa, která je tady mezi námi úplně všude a mi ji jen nevidíme. Celou tu krásu, která dává do dne jiskru, vodou přináší život a svěřuje nám kouzlo bytí. Chtěl bych se jí dotknout, jako když se ve snech dotýkám své milované. Jen lehký dotek konečkem prstu by mne naplnil a já bych se stal alespoň na chvíli součástí té krásy.
Je to opravdu překrásné a já bych se rád se všemi podělil o tuto krásu. Bohužel ji ale nenacházím, nýbrž přichází sama a zcela náhle. Můžete mi alespoň věřit a až ji také spatříte, vzpomeňte si na má slova.