Naděje

Plíživě jako zloděj se poznenáhlu vkradla do mého nitra prázdnota a s každou přibývající minutou se stává víc a víc svrchovaným panovníkem nejen mé duše, ale i celého života.

Všechno kolem najednou obklopuje a pohlcuje to z ďáblovy dílny NIC... jen prázdnota.

Kalné oči (kdysi zářivé jak ranní východ slunce) se utápějí v přicházejícím soumraku,
který nezastaví ani věčně živý plamen svíček, jejichž světlo se odráží v tiché a klidné hladině zrcadla náhle potemnělého pokoje.
A duše pevně sevřená v hustě upředené pavučině bezmezného strachu křičí: „a co bude dál“?

Slzy samovolně stékají z vyhaslých očí a horoucně objímají těla malých a hbitých ryb v potoce...
A mě víc než kdy jindy chybí něžné pohlazení, pár slůvek šeptaných v tónině letního vánku,
jenž si bezděčně pohrává s mými plavými vlasy, ta blízkost mého druhého já..
V tu chvíli temné síly noci, s laskavostí jim vlastní, pozvolna uzavírají ten bludný kruh
a hvězdy na nebi, ty věčné strážkyně bloudících slibují, že svítání mi přinese novou naději...