Je suis seule (Jsem sama)

Už nechci, už NECHCI!!..
Nechci se bát.
Nechci být takovou, jaká jsem.
Nechci dělat věci, které nejsou dobré.
Nechci plakat ..

.. nepláču, čekám až bude plakat nebe a pak moje duše zapláče si s ním. Klepu se zimou a přitom je venku teplo, čím je to? Že by tohle smutek v duši dokázal? Bojím se. Bojím se toho, že moje myšlenka nad kterou už dlouho váhám je pravdivá. Tíží mě, protože jestli je to tak, je to vlatně sobectví. Tíží mě – nesmím ji totiž vyslovit, protože si nedokážu představit reakci a musela bych pak na dlouho z dohledu, kvůli svému vnitřnímu pocitu, možná že i kvůli odpovědi – to nevím. Bojím se pravdy! Bojím se také utopení. Sklouznu do vany, potopím se a snažím se vydržet, ale nejde to. Jakmile mi začne natékat voda do uší a nosu zároveň a přitom jí cítím i na očích, jinak ale v klidu ležím a nehýbu se, tak se začnu dusit a musím nahoru. Nezávidím lidem, kteří utonuli. Je to něco hrozného, to že jste ve vodě, chcete se nadechnout, ale nemůžete, jakmile totiž otevřete ústa, zahltí vás! Voda, která jinak vypadá překrásně, v horkých dnech lákává a ona vás zradí. Nejhorší je, ale k tomu všemu lhostejnost. Topíte se, chvíli jste nahoře, chvíli dole, polykáte vodu až se téměř dusíte, plácáte rukama a ti všichni lidé okolo si hledí svého a doslova na vás „kašlou“.
Nebojím se vody, bojím se být dlouho pod ní bez hnutí.

Proč venku svítí slunce? Chci, aby pršelo, mám takovou náladu, že bych šla ven. Vyšla bych na kopec, zavřela oči, obrátila hlavu k nebi, nechala se ovívat větrem a omývat deštěm. Neplakala bych já, ale nebe!
Anglické přísloví říká, že bez přátel není štěstí, ale bez neštěstí nepoznáme přátele a také, že důvěřovat každému je stejně pochybné, jako nedůvěřovat nikomu. Takže: „Důvěřuj příteli, který ve chvíli nešťastné šťastným tebe učinil.“

Už je mi zase zima.. Jsem sama a to je nyní dobře, nemusím sebe zakrývat. Je tu jen pejsek.
Slzy hrnou se do očí, ale ne z nich ven, nepustím je! Angličané jsou stejně asi moudří lidé, protože naprosto sedí další věc a to, že: „Čím více některých lidí poznávám, tím více miluji svého jediného psa.“ (doplnila jsem si 3 slova - některých,svého,jediného- , protože globálně na všechny lidi to neplatí!!)
Je to jen roztomilé zvíře, které nic nevyčítá, leží a smutně kouká černými uhlíky na mě, cítí a ví, ale neřekne ani popel, místo toho si ještě přijde pro pohlazení. Když nepřijde nemohu mu to vyčítat, protože má čitou dušičku, která chce klid, ale pokud přijdu já, tak neuteče.

Jsem sama a musím se to naučit přijímat dokud se nezměním alespoň z té jedné stránky.