SEN

Sedíš v temném koutě, si sama, úplně sama, opuštěná, všichni na tebe kašlou a vždycky kašlali, nevíš co máš dělat. Proč? Máš spoustu otázek, ale nikdo ti na ně neodpovídá a ani neodpoví. Nevíš co si máš myslet. Přemýšlíš nad vším možným a nemožným. Cítíš chlad, nejen po těle, ale i v duši. Kdyby si tak věděla proč. Najednou si tady a nevzpomínáš si, co se stalo předtím, kdo si byla a co si dělala, nevzpomínáš si na žádné tváře či jména, vůbec na nic. Nevíš dokonce ani své jméno. Jaké vůbec je? Kdo ti tohle udělal? Je ti smutno, nevíš po kom, když si na nic a nikoho nepamatuješ. Prohlédneš si své oblečení, je celé potrhané a ušmudlané jako by si ho na sobě měla několik týdnů. Si celá umazaná. Podíváš se po místnosti a vidíš čtyři holé zdi, jsou celé špinavé, na zemi je jen prach, ale žádné stopy, žádné dveře a ani okna. Jak ses sem vlastně dostala? Jakým způsobem ses tady ocitla, když není kudy? Kdo tě sem zavřel? Snažíš se něco vykřiknout, někoho zavolat, ale z tvých úst nevyjde žádný zvuk. Nemůžeš mluvit, stejně to nemá cenu, nikdo tady není, nemáš s kým by si mohla mluvit, nikdo tě neuslyší. Ale pořád je tady ta otázka „Proč?“, máš ji v hlavě a nemůžeš se jí zbavit, neustále ji vidíš před sebou a neznáš odpověď a to tě trápí, moc tě to trápí, nevyznáš se už ani v sobě, nevíš o sobě nic. Jak dlouho tady vůbec jsi? Byla jsi někdy někde jinde než tady? Co je tohle za místo? Je toho opravdu spousta na co by ses chtěla zeptat, ale pořád není koho, nikdo nepřichází a ani není odkud, takový zvláštní paradox. Jsi už unavená z toho přemýšlení, které stejně nikam nevede, pomalu se ti zavírají oči, ale ještě si stihneš položit pár posledních otázek. Co se stane, když usnu? Budu pořád tady nebo se vzbudím a nebudu o tomhle místě vůbec vědět? Není to jen sen? Složíš se na podlahu plnou prachu a usneš. Copak se stane potom?