Najdou všichni svůj talent?

Také se vám někdy stává, že máte chuť něco velkého dokázat, čí být v něčem dokonalý? Mě tento pocit přepadá skoro každý den, a to vždy když na mě přeskočí nemoc jménem Dlouhé nic nedělání. V tu chvíli chci něco velkého udělat, vyrobit, nebo třeba být sama někým společensky vysokým… prostě v něčem být lepší než všichni ostatní. Už jsem zkusila tolik způsobů, jak naplnit tento pro mě docela důležitý cíl, ale ještě nikdy se mi to zcela nepovedlo, upřímně řečeno nic pořádného jsem ještě v životě neudělala.
Jediné čeho touto neodbytnou myšlenkou dosahuji je to, že každý rok mám čím dál tím méně času na odpočinek. Nabírám totiž nový směr, který by mohl vést do šťastného konce. Možná, že to dělám jen a jen špatně, a že by bylo pro mě lepší, kdybych si vybrala jen jednu věc, kterou bych dělala třeba 5x týdně, čímž bych se v ní mnohem rychleji zlepšovala, než když na ten kroužek chodím jen jednou za týden.
Tím mým dosavadním postupem způsobuji jen to, že až dosáhnu období, kdy si budu muset vybrat, na jaký obor se zaměřím, strávím nekonečně času nad přemýšlením, která z těch aktivit mi šla aspoň o trošku lépe než ty ostatní. Třeba se mi i stane, že se nerozhodnu a budu studovat více škol nebo oborů najednou. Může se mi i povést, že je všechny absolvuji na výtečnou a budu slavná ve vícero oborech. Jenže to je tak pravděpodobné jako to, že slepici naučím mluvit.
Naproti tomu si ale uvědomuji nevýhodu zaměření se hned na začátku svého života. Co kdyby zrovna ta první aktivita nebyla ta pro mě osudová? Pak by moje největší schopnost zůstala navždy ukryta v hlubinách mého mozku a nikdy by se nedočkala osvobození z komnaty Moje největší nadání. Takže jak to tak vidím, radši zůstanu u své mnoho směrnosti, třeba se časem ustálím na jedné věci, ale teď mi to přijde příliš brzo…možná se moje nadání teprve rodí.
Ráda bych vám teď prozradila, jak já začínala s hledáním svého talentu, možná se mi někteří budete smát, že jsem naivní nebo, že je to i nemožné, co vám tu říkám, avšak věřte mi je to pouze holá pravda. Možná, že mi časem dáte za pravdu.
První, co jsem asi za svého působení na této planetě zkusila, bylo podobně jako nemálo lidí kolem mě, prosadit se v oblasti pěvecké. Už jako novorozeně jsem procvičovala své hlasivky a zvětšovala kapacitu svých plic pomocí neustavičného křičení. Dokonce už odmala jsem zkoušela zpěv spojit s tancem. No abych pravdu řekla, moc jsem své publikum neohromila, spíše bych řekla naopak. Maminka ze mě byla vždy celá nešťastná a tatínek zas chytal amok. Nejdřív jsem si myslela, že to jen tak na mě hrají, abych už od mládí nebyla namyšlená na to, že jsem v něčem dobrá, ale postupem času mi došlo, že to asi přece jen bude z jejich strany upřímnost.
Další, pro mě v budoucím životě velice důležitá, činnost bylo chození, nevím, co bych si počala, kdyby si maminka usmyslela, že za to, jak jsem na ní pořád řvala, mě nic učit nebude. Zkuste si jen uvědomit, jak moc by vás to omezilo, myslím, že s takovým kolem, bruslemi či lyžemi, byste se mohli navždy rozloučit. Proto aspoň v duchu děkujte rodičům zato, co pro vás všechno museli udělat.
Jak šel čas, moje umění se začala prohlubovat. Z obyčejného cupitání se vyklubal přespolní běh, florbal, skákání do dálky či výšky. Z držení pastelky a dělání abstraktních obrázků se stalo psaní literárních textů, ať už pro zábavu či jako článek do školních novin. Také moje hudební nadání se projevovalo již dříve, než jsem začala hrát na klavír a altovou flétnu, a to proto, že mi maminka koupila xylofon, který mě velice uchvátil. Dokázala jsem do něj bouchat paličkami celé hodiny. Za to tatínek moc velkou trpělivost neměl, vždy když jsem hrála Beethovenovu Osudovou a to ve fortissimu, přišel a xylofon mi zabavil. Abych pravdu řekla, moc se mu to nevyplatilo, protože nyní musí doma hodinu poslouchat klavír, hodinu altovou flétnu a třešničkou na dortu, je můj bráška, který se rozhodl, že jednou bude hrát v orchestru a to na trubku. Myslím si, že bratrovo zlepšování, však nepozoruje jen náš tatínek, ale i celý panelák, jelikož hraní na trubku by se dalo docela přesně přirovnat k hasičským sirénám.
Abych vyrovnala utrpení, které způsobujeme otci, začala jsem dělat i tišší věci. Například jsem se dala do řešení olympiád všeho druhu. Nejvíce mě asi nadchly olympiády z jazyka českého, matematiky a zeměpisu. U matematiky jsem se rozeběhla ještě více a začal jsem řešit různé korespondenční soutěže. Abych pravdu řekla, jsem ráda, že jsem to udělala, protože nebýt jich bych nikdy nepotkala, tak skvělé lidičky, kteří jsou stejně praštění jako já.
Asi jsem si teď nevzpomněla úplně na všechny věci, které mě zaujali či nějak význačně poznamenali v mém dalším vývoji, ale musím říct, že jsem rozhodně ráda, že jsem je podnikla. Nemohla bych někomu povědět: „ Hele tohle jsem zkusila, to je fakt nuda, to rozhodně nedělej.“ Doufám, že budu mít v životě příležitosti poznat, ještě mnoho věcí, které budou fajn, a tak se nikdy nebudu muset nudit.
PS: Momentálně jsem obklopená všelijakými věcmi, které chci udělat, skoro se nemůžu hnout ve svém pokojíčku… Že bych to přece jen přehnala?