Dá se to sloučit?

Procházím se společně se svým nejlepším přítelem, který vedle mě cupitá a občas si odběhne do trávy, aby vykonal své potřeby.
Hlavou se mi nehoní žádná myšlenka, nic, nad čím bych složitě přemýšlela, jako jindy. Jenom jdu, pozoruji svět kolem sebe. Zaposlouchám se do šumícího lesa, s ledovým klidem si šumí a vůbec se nevzrušuje nějakým narušitelem, který se tam prochází se svým čtyřnohým doprovodem.
Pozorně sleduji větvičku stromu, jak se zlehka ohýbá pod náporem větru. Přijde mi utrápená, z posledních sil odolává návalům větru a čeká, kdy to konečně skončí, ale vítr si nedá říct a neustále naráží a unavuje větvičku. Vypadá unaveně, dokonce je bez lístečků, nedokázala je na svém jemném a malém tělíčku udržet, je sama, samotinká. Nečeká žádnou záchranu, nečeká na spasení. Pouze dožívá svůj život a čeká, kdy už to všechno skončí. Něco mi to připomíná. Něco z mého života. Možná můj život, možná část mého života? Donutilo mě to zamyslet se nad tím.
Čekám snad na to, až to skončí? Odolávám z posledních sil?
Procházím dále naší obvyklou trasou a z myšlenek mě vytrhne strom, který se pyšní jménem dub. Nezdá se, že by byl nějak odolný. Zaujme mě a tak ho chvíli pozoruji, stejně jako větvičku předtím. Ale toto je jiný pohled. Něčím mě uchvacuje a zároveň u mě vzbuzuje obdiv. Na první pohled neodolný a slabý strom, na druhý z něj ovšem vyzařuje síla a chuť do života, statečně odolává náporu větru a nenechá se ničím vyvést z míry. Působí velice sebevědomě, vyrovnaně a nezdolatelně. Napadá mne myšlenka, zda ho dokáže něco zdolat, nemyslím narušitele, nebo nějakého dřevorubce. Myslím čistě přírodní sílu. Vítr, déšť, bouřka, vichřice, prudký nával větrů. Nepřála bych mu to, jenom by mě zajímalo, jak by si počínal v takovéto situaci.
Domnívám se, že by se nenechal tak lehce vyvést z míry, bojoval by, má dost síly na to, aby to zvládl, ale otázkou je, jestli on by měl chuť bojovat. Zřejmě ano, zdá, že si života užívá a dokáže se jím bavit, smířit se s nástrahami a odolávat.
Dva rozdílné světy, které se mezi sebou prolínají, dokonce jenom rozdíl deseti metrů se mezi nimi tyčí a přece jen na jedné straně vidíme krutý boj o život, ztracenou naději a na druhé vitalitu a elán do života, odolnost.
Je tomu tak i v jiném životě? Myslím tím v životě lidí.
Procházíte městem, jeho ulicemi a vidíte různé kouty a zákoutí. Některé čtvrti jsou bohaté, některé chudé. V některých je cítit smutek a v některých radost. Procházíte bohatou čtvrtí a napadá vás myšlenka, jaký bezstarostný život si tam žijí, potom procházíte chudou čtvrtí a řeknete si, že ti lidé tam musí zajisté bojovat o každý kousek jídla, o každý záchvěv tepla.
Potom se zamyslíte podrobněji nad jejich životy. Zjistíte, že tady fungují úplně stejné zákony jako mezi těmi stromy – na kousku boj a život a o kousek dál spokojený a bezstarostný život. A přitom jsou od sebe tyto světy tak vzdáleny.
Dají se nějak sblížit? Co by se muselo stát, aby se sblížily? Nejspíše se nedají sblížit, proč by si ti bezstarostní dělali starosti, když žijí svým spokojeným životem, klidným, bezproblémovým. Tohle je přece jejich osud, oni se o to zasloužili, každý je strůjcem svého štěstí. Tak proč pomáhat, že?
Napadla někoho vůbec myšlenka, že i když každý strůjcem svého štěstí, něco se prostě ovlivnit nedá? Napadlo je, že i oni někdy mohou potřebovat pomoci?
A takto funguje snad celá naše společnost. Každý si žije svůj život a nikdo se neohlíží na to, jak žije ten druhý, jak se mu daří, jestli nepotřebuje pomoct. Když se něco přihodí jemu, dožaduje se té největší pomoci, které se mu může dostat. Dobře, lidé mu pomohou, ale on tu pomoc nikdy nevrátí, proč by ji vracel, když on se má zase dobře.
Možná ale ještě jsou lidé, kteří se z toho poučí a pomohou těm, kteří potřebují, protože ví, že jemu potom tu pomoc někdo oplatí.
Nezbývá než doufat, že naše společnost se nepromění v sobeckost a lhostejnost.