Jak epidemie počítačové závislosti ničí naši generaci…

Dneska bych se rád zamyslel nad tolik závažným problémem, jako je závislost na počítačích. Jde opravdu o závažné téma? Nebo je to jen daň lidstvu vzhledem k dnešní době? Myslím si, že jsem dostal dobré téma na úvahu…

Závislost. Co to je? Vždyť je to jen slovo o devíti písmenech. Jak se pozná takový ukázkový „závislák“? Možná, že opravdu jde to obyčejný problém co v dnešní době trápí většinu mladých lidí. Nebo je to nemoc? Potřebujeme se léčit? Tato závislost se přeci šíří rychleji než třeba epidemie moru… Podle mě, jde o velmi aktuální téma, které však není tolik řešené a zveřejňované jako třeba závislost na automatech, tzv. gamblerství, drogová závislost či sexuální úchylky. Nejde nejspíš ani srovnávat s problémy mentální anorexie, ani bulimie či dnes také aktuální sebepoškozování. O výše uvedených „problémech mladistvých“ jsem viděl už mnoho knih, ale na počítačovou závislost jako by se zapomínalo… Ale co je toto důvodem proto, aby byl problém zamlčován a neřešen?

Jak je to vlastně s těmi počítači? Slyšel jsem jedno moudré přísloví, které se sice nevztahuje k počítačům, ale i tak jsem se jej rozhodl sem použít. Praví, že oheň je dobrý sluha, ale zlý pán. To samé platí v dnešní době o počítačích. Počítače snad byly vyvinuty proto, aby člověku usnadnily práci. Ale nebyla práce na počítači již přesunuta na druhou kolej? Vždyť dnes už se projevuje jen negativní stránka věci. Stále více lidí, a nejenom mládeže, se naučilo používat jejich výhody, např. stahování hudby, on-line chat, posílání e-mailů či zpravodajství. To všechno je však jakýmsi magnetem, který ovládá lidský mozek a pomalu posouvá páčku myšlení do polohy „Vypnuto“. Při této formě imaginární zábavy někteří uživatelé stráví celý svůj volný čas, přičemž se stávají na počítačích více a více závislí. Proč v sobě pěstujeme počítačovou závislost?

Proč netrávíme čas kvalitněji? Myslím si, že v dnešní době lze využívat volný čas takovými prostředky, o kterých se našim prarodičům, ani rodičům, ani nezdálo. Mám na mysli všelijaké zájmové útvary, například výuky cizích jazyků, možnost skautování či navštěvování jiného oddílu, sporty, tance nebo třeba umění… Proč teda děti i mladiství dávají přednost obrazovce, popřípadě ulicím, před kreativními zálibami? Proč se nevěnují svým reálným přátelům, ale tráví raději hodiny na chatu s virtuálními tvářemi? Všímám si, že většina lidí stále častěji uvádí jako svůj hlavní koníček počítač… Není to ubohé? Zdá se mi to slabomyslné, i když možná jsem na tom stejně. Nebo ne? Jsem jedním z většiny. Kde se tedy skrývá ta silná menšina, ptám se…

Největší problém vidím v tom, že spousta lidí tímto způsobem ztrácí to nejcennější, co mají. Já osobně za toto považuji kreativní myšlení a fantazii. Tento neviditelný dar dostal každý z nás „do kolébky“, jak se říká. Ale sám usuzuji, že ti, kteří tráví svůj čas doma mezi čtyřmi stěnami pokoje hledíc do skleněné obrazovky počítače, popřípadě televize, neví, o co přicházejí. Když vnímáme děj příběhu očima, polovina jej nám zmizí. Nezdá se vám? Když srovnám počítačovou hru či film v televizi s knihou, je pravda, že spotřebiče nám velmi omezují paměť. Již v prvních minutách víme, jak který hrdina vypadá, známe prostředí i atmosféru. Přitom nemluvím o tom, jak se právě tito drobečkové neumí vyjadřovat, když jsou zvyklí jen „klepat“ do klávesnice počítače. Taky uvadá ručně psaná korespondence a smysl pro umění, který upadá při sledování kýčovitých obrázků a kreslených animací. Právě všemi těmito faktory se omezuje lidská a obzvlášť dětská fantazie, která je v normálním případě tak rozmanitá a nespoutaná. Mně osobně by se o něčem takovém, jako je nevinná dětská fantazie, mohlo jen zdát. I já jsem o ni přišel, i když přesně neumím říct, kdy to bylo a čím to bylo přesně způsobeno…

Musím říct, že já i většina mých vrstevníků opravdu neví, kdy na počítači přestat, a potom se z několika minut stávají hodiny a z hodin třeba i až půl dne. Proč tomu tak je? Musím napsat, že jsou stále lákavější komunikační prostředky i počítačové hry, na kterých si jejich tvůrci dávají opravdu záležet. Hraní počítačových her je trend a málokdo z mladších by odešel od dobře rozehrané mise. Kde se stala chyba? Jsou to výrobci, jež zblbli naše myšlení? Nebo jsme na vině my, uživatelé, kteří jsme se nechali nakazit ničivou a zhoubnou epidemií? Abych mohl objektivně posoudit situaci v tomto problému, musel bych znát názor počítačového odborníka, psychologa, nejlépe dětského, ale taky několika samotných uživatelů. V mé momentální situaci mohu napsat jen své subjektivní pocity a postoje.

Sám vím, že tento problém nejspíš nemá řešení. Tedy má, samozřejmě, ale já, jako student gymnázia Přelouč, jej nevyřeším. Budu však doufat, že jej někdo velmi brzo vyřeší, než se „epidemie“ počítačové závislosti rozšíří ještě hlouběji, než doposud. A osobně si budu přát, že když už jsem napsal takto rozsáhlou slohovou práci, že z ní dostanu snad tu nejlepší známku…