Dotek smrti

Proč někdy nejvíce bolí to, co by naopak mělo přinášet štěstí? Už je to dávno, dlouho, co slyšela jsem věty takové, které bodnou do srdce a nechají zde ránu, která už se nezahojí. Ale proč se otevírá znovu a znovu ve chvíli, kdy to nejméně čekám? Proč jsem jaká jsem, asi už nerozeznám, co je moc zničující a co je jen maličkostí, která se dá přejít bez povšimnutí.
Dotek smrti je studený, bodavý, zničující. Proč zrovna dotek smrti.. já ještě žiju, ale uvnitř, nejsem si jistá. Je to jako stavět hrad z písku a pak.. pak přijde příliv a smete jej, tak lehce, že to není ani k uvěření. Tolik práce zničeno tak rychle.
Jsem hodná, omyl snažím se být. Na místo toho jsem, ale protivná se strachem, že přijdu o všechno, co mám. Snažím se pomáhat, protože: „Chovej se k lidem tak, jak chceš, aby se oni chovali k tobě“, vypovídá to snad o tom, že pomáhá člověk, který chce pomoci v dnešním světě, ve kterém je možné cokoliv a zároveň nic? Stávají se různé věci. Nejčastěji, ale přemýšlím, jestli nemám ukončit, ten podvod a přestat už konečně psát..
Dlužím omluvu a poděkování lidem – oni vědí.