Nechtěný pocit

Nechtěný pocit mě zase naplňuje, uplně celého, celou mou prázdnotu. Hlava mě bolí. To nejspíš těžké dny započaly, ještě horší než dřív, snad jen únava ze mě mluví nebo je to jenom vzpomínka na sen, který jsem ráno měl? A nebo je to všechno vzpomínka na časy, kdy cítil jsem klid, na chvíle, kdy jsem byl šťastný? Už nevím, zítra dělám samozvanou zkoušku z dospělosti, samozvanou protože má s dospělostí pramálo společného... Je to tak směšné a přitom mi to přijde jako nepřekonatelná překážka, přes kterou se nyní jen těžko dokážu přenést, přes kterou nedokážu přeskočit a běžet vesele dál, tak jako dřív... Už to není tak lehké, není to tak prosté, štěstí mě opustilo, moc dobře to vím, sám jsem se odsoudil, nic už pro mě nemá chuť, natož nějaké kouzlo nebo radost, co to je vůbec znamená? Já nevím, jestli to dokážu, protože nevím, jestli něco ještě dokázat chci. Nevěřím na své bláhové sny, nidky se mi nesplní, nevěřím, že je pro mě na tomhle světě místo, už v to nevěřím. Nebo snad jen nyní? Není tu pro mě místo, jsem tu na nic, tak na nic! Topím se na dně, vše ve vlastních pocitech, nevidím budoucnost, třeba ji už ani vidět nechci, tohle je jedna moje nejtěží chvíle. Je to to, čeho jsem se vždy obával? A srdce mi jen trochu zadrásalo, když vyslovil jsem v duchu slova: "Už nechci žít." A několik slz se mi ještě vlilo do očí, ale jsou natolik líné, aby vyšly na tenhle svět. Teď mě bolí, že já kdy vyšel na světlo světa, nyní je mi špatně tak jako málokdy, nejradši bych nebyl... Měli jste někdy pocit, že všechno jídlo, které jíte, je bez chuti? Že vzduch, který dýcháte není čistý, že všechno co vidíte je jen zlý rozmazaný sen? Měli jste ten pocit, že celý život je nechtěné prokletí, které žijete a ani nevíte proč? Já už se toho pocitu asi nikdy nezbavím...