Někdy nestačí jen zavřít oči

Nejhorším hříchem vůči našemu bližnímu není nenávist, ale lhostejnost.
George Bernard Shaw

Co vlastně člověka činí člověkem? Když jsem se kdysi ptala svého blízkého přítele, co si myslí, že v životě dokázal, odpověděl mi: nic. Nezaložil prý firmu, nevydělává dost peněz, nemá vysokou školu. V životě prostě nic nedokázal a připadá mu, že je k ničemu.
Polekalo mě to. Tohle je měřítkem člověčenství? Jestli máme úspěšnou kariéru, tučné bankovní konto a nejvyšší možné vzdělání? Napadlo mě, že v tom případě můžeme zůstat klidní, takových lidí je dostatek.
Ale pomyslela jsem si, že je to také velmi smutné, protože mnoho z nás uvažuje podobným způsobem jako můj přítel. Protože pravdou je, že ve světě nevidomých se stáváme hluchými a mezi hluchými si zakrýváme oči, jen aby se nás nedotklo neštěstí druhých. Mezi námi a světem zeje hluboká propast a pokusit se k ní byť jen přiblížit, znamená riskovat, že do ní spadneme. Jsme izolovaní ve svém malém bezpečném ráji a všechno ostatní pro nás představuje peklo.
Myslím, že všichni dobře víte, o čem mluvím. Zranění lidé při dopravních nehodách, které obejdeme, násilí páchané ve školách, které přehlížíme, psychicky narušení lidé, kteří pro nás představují nebezpečné zrůdy.
Nedomnívám se, že lidé jsou zlí. Potíž netkví v tom, že lidé jsou v podstatě dobří nebo špatní, tkví v tom, že lidé jsou v podstatě lidmi. Avšak to, co je na lidech opravdu špatné – a možná to nejhorší, je jejich sklon zavírat oči před očividnými problémy jiných s opodstatněním, že jich se to přeci netýká.
Takoví lidé jsou dle mého názoru nejsmutnějšími a nejosamělejšími bytostmi na Zemi. Protože oni nejenom nevidí – rozuměj, odmítají vidět neštěstí a problémy jiných lidí, oni odmítají vidět i své vlastní. Znám takové lidi. Neustále odkládají své problémy na potom, protože teď nemají čas, nebo prostě popírají, že by problém vůbec existoval. Chci tu mluvit o lhostejnosti v její nejhorší podobě. Je to lhostejnost k vlastnímu životu, lhostejnost k vlastní podstatě bytí.
Lidé, kterým je lhostejný jejich život, paradoxně vypadají, že jim záleží na mnoha věcech. Bývají úspěšní v práci, na první pohled se zdá, že mají spokojenou kariéru, zapojují se i do různých charitativních akcí.
Jak by tenhle člověk mohl být lhostejný? Vždyť se tolik zajímá o dění kolem sebe.
Stačí s někým takovým chvilku mluvit. Brzy máte pocit, že ten člověk si o ničem zhola nic nemyslí, pokud vysloví nějaký názor je to většinou citace slavné osobnosti a i jeho úsměv vypadá tak nějak neutrálně, jako by ten dotyčný přemýšlel, jestli je vhodné se zasmát nebo ne.
Nikdy nemá opravdovou radost, nikdy není doopravdy smutný, nikdy neudělá něco spontánně, jen proto, že by ho to právě napadlo.
Takový člověk obejde zraněného, odsoudí bezdomovce za jeho způsob života, bude přihlížet bití malého dítěte – a nic neřekne, nic neudělá.
Protože mu na tom nezáleží.
Napadlo vás, že takový člověk neexistuje? Musím vás zklamat, takových je mezi námi mnoho. Ano, někteří neudělají nic, protože se bojí. Ale mnoho z nich, protože jsou lhostejní. K sobě i k druhým. Protože nemůžete být lhostejní k druhým a k sobě ne. To, jak se chováme k okolnímu světu, je jen odraz toho, jak vnímáme sami sebe.
Jsem si jistá svými hodnotami. Velmi mi záleží na lásce, přátelství a na mém zdraví. Nedokážu tedy být lhostejná k opuštěným a zraněným. A pokud bych to dokázala, styděla bych se za sebe.
Zeptala jsem se svého přítele, jestli má tušení, kolik lidí v životě rozesmál. Odpověděl, že ne, ale bylo jich prý mnoho. Ptala jsem se ho, jestli byl šťastný, když udělal někomu radost. Řekl mi, že ano, velmi ho to těšilo.
A pak jsem se ho zeptala, jestli je spokojený s tím, jakým člověkem se stal.
Řekl, že je na to hrdý.
A nakonec jsem se ho zeptala, jestli si stále ještě myslí, že v životě nic nedokázal.
Usmál se.