vždyť jsi to tak chtěla..

Plula na lodi.Plula v ní ve vzpomínkách,ve chvílích,kdy měla být snad štastná?Odháněla zlé a nemyslela na budouctnost.

A já se ptám proč?

Proč člověk musí zemřít?Proč mu nikdo nepodá pomocnou ruku,když se potápí?Proč se člověk chytá už nalomeného stébla?

A já se stále ptám!

Co musí člověk udělat pro to,aby mohl zvolit život?Aby nemyslel na smrt,aby myslel na to,jak je mu fain?Jak být štastný?Jak dokázat vymazat ze života bolest?!

Přestávám věřit v odpověď.

Jak jen se může vlastní matka zbavit dítěte.Jak jen může někdo spát na ulici?Jak jen může někdo nemít co jíst?Jak jen někdo může být osamělý?

A odpověď stále nepřichází.

Loučí se naposledy s přáteli.Tomu řekne,jak ho má ráda a té zase,že ona dokázala život udělat krásnějším,bohužel byLO/už není..

Už nečeká na odpověď.

Stojí na chladném betonovém zábradlí.Rozhlédne se.Roztáhne ruce.Dvě světla se nazadržitelně blíží.Zvuk.Odraz.Změť vzpomínek.Volnost?Lehkost?Pád!

Promiň,že jsem nedokázala počkat na Tebe,má drahá,ale ty jsi chtěla skákat s padákem.A já UŽ nemám důvod.Pryč s ním!

Tma.