Probuzení

Já si nevím rady, těm snům o tobě se nemůžu ubránit, je mi z toho na nic. Takhle se nedá žít, každý den vstát s myšlenkou na tebe, s pocitem, který mě neuvěřitelně svírá. Každé ráno je mi zbytečným ránem, každé takové se trápím láskou k tobě... Nemůžu s tím nic dělat, nevím co... Snažím se si připomínat, jak moc jsi mi ublížila, jak jsi se zachovala, když jsi mě poslala pryč... Ale je to marné, všechno je to na nic, nejraději bych se za tebou rozběhl a všechno ti řekl. Ze všeho nejvíc na světě bych si přál tě držet v náručí a pozorovat tvůj úsměv, hladit tě v vlasech a laskat tě na tvářích. Jenže moc dobře vím, jak by to dopadlo, jistě mnou opovrhuješ stejně jako tenkrát, když jsi se rozhodla to skončit... Ve chvíle, kdy jsi drásala moje naivní srdce tak, že jsem si myslel, že praskne bolestí, kdy jsem se klepal a slzy se mi valily do očí. Jenže moje srdce je pořád nemocné, prý to chce čas, že se to změní, ale já ten pocit nemám. Nejspíš se ve vztahu k tobě nezměnilo vůbec nic. Tahle skličující rána mě ničí, proti tomu není léku, nemám se jak zachránit... To přežívání dřív nebo později neunesu, ještě, že se najde několik málo lidí, kterým bych tady chyběl, protože jinak už bych tu nebyl dávno. Jsem rád, že mě drží nad vodou a nenechají mě samotného utonout v nicotnosti a bezbřehé samotě. Ale pokud se něco nezmění, tak se tomu nevyhnu, není nic horšího, než každý den přežívat a milovat tak vroucně někoho, kdo o to nestojí.