co dokáže opravdu zabolet...

Díváš se na mě, jako bys mi říkal sbohem.Zavřu oči a vracím se k našim společným chvílím.
První večer- nádherný, okouzlující, neuvěřitelný.Přála jsem si, aby nikdy neskončila ta tajemná chvilka, plná neznáma a krásna zároveň.Ve vzduchu se snášelo cosi nenaplněného.Přání dvou lidí.Myšlenky provázející nás večerem.Vůně chladivého zimního vzduchu, ale cosi pálícího…spalujícího zevnitř…nehodícího se do této zimy.Dva protichůdné pocity zatěžující naše těla.Je to zvláštní, ale nebyla cítit únava, jen krásno- vychutnávali jsme ho však oba?Na tuhle otázku nedokážu s určitostí odpovědět. Překvapila mě náhlá situace..mám se radovat, smát se, nebo plakat? Stačil mi však jeden pohled do nekonečně tajemných hlubokých očí a věděla jsem, že, plakat nemám, bolest to nebude. Zhasl ve mně plamínek nedůvěřivosti, ostýchavosti a zažehl ještě silnější. Byla to touha, chuť poznání, odkrývání tajemství. Ani jsem netušila jak silné…..
Ne, nejde to!- byl tam ten vnitřní hlas.Umlčela jsem ho.,,Myslíš si, že se ti tohle snad povede?Být šťastná s tímto člověkem? Prosím tě probuď se!"dráždil mě rozum.Moje srdce však odpovídalo jinak, on ale pořád protestoval: ,,Podívej, vždyť je to nesmysl, holé šílenství." Přestala jsem si ho všímat…třeba to byla moje osudová chyba, ale kdo ví.
Vrátila jsem se znovu k němu. Že by mě konečně někdo pochopil? Tu složitou osobnost, jak mi všichni tvrdí? Dokáže se mnou rozvíjet mé myšlenky, plány, hovory...Že bych konečně našla to, o co jsem Tě prosila? Hlava mi vypovídá službu. Srdce, ale tepe a přemýšlí za ni. Jsem najednou tak silná, osvobozená od všedního stereotypu, který mě už začínal neuvěřitelně ubíjet.Říká se tomu štěstí?Ano jsem šťastná a prožívám pocit, který jsem ještě nezažila…Je mi krásně.

Po tak krátkém čase musím bohužel říct těchto pár slov.Chápu to…chápu Tě. Když člověk miluje, dokáže chápat? nevím to..Do ostatních lidí nevidím, ale za sebe říkám ano a znovu opakuji, že to chápu!Rozum mi však nebere, že se to stalo.Srdce pláče a mé oči s ním.Tvoje ztráta mě zasáhla víc, než si dokáži připustit.
Odcházím z tvého bytu a pláču. Nechci abys to viděl. Jsem přece ta silná holka, za kterou mě všichni mají- žádný slaboch. Teprve teď cítím bolest. Co je oproti tomu fyzické mučení. Tohle totiž zabíjí- pomalu a zevnitř. Kolemjdoucí se na mě dívají udiveně, někteří soucitně, jiní pohoršeně, ale jsou i tací, kteří si mě nevšímají. Jsem jim za to vděčná, nechci slitování, nepotřebuji soucit- jen to teplo, které mě naplňovalo první večer a všechny naše další společné mi teď chybí. Zima! Děsivý chlad obklopuje pomalu mé srdce- zhasíná, dobilo. Ochabuje tělo, ale mysl pořád pracuje. Pulzují mi spánky- jakoby chtěly vyskočit a poranit poslední žijící části mého těla. Znovu se mi ozve ten hlas: „ vždyť jsem ti to říkal a tys mě neposlechla, tak si trp!" Jak mě jen trápí- copak nemám nárok být šťastná?
Já naivní holka myslela, že by mě mohl milovat. Třeba tak silně, jako já jeho. Připadám si, jako využitá odkopnutá věc. Kde jsou ty večery, kdy jsi mi sliboval, že mě vše naučíš? Kde jen jsou? Chtěla bych vrátit zpět chvíle, kdys mi vedl ruce na klavíru- opakoval si…bílá, černá. Dotýkaly se mých a tvořily ve mně žár. Cítila jsem za sebou teplo tvého těla. Uklidňovalo mě a dávalo mi pocit bezpečí. Tvůj dech na mém krku mě nekonečně rozpaloval. Ruce šly podle tvých. Instinkt je vedl a tělo vychutnávalo přítomnost Tebe, jako člověka nepoznaného, tajemného, vzrušujícího, věčného a přítomného.