Přítel

Opět mě chytila při slohu učitelka a zeptala se mě, jak bych definovala slovo přítel, jak jí to mám říct, jak to popsat, napadá mě nad tím uvažovat, úvaha.

Podle mě se snad každý člověk prohlíží v zrcadle a jistě se na sebe dívá skrz prsty. „Pane bože, to jsem já!“ říkáme si a proklínáme se. Ze strachu z našich nedostatků, stavíme kolem sebe zdi lží, které slouží k naší ochraně.
Bojíme se, že nás někdo pozná, bojíme se, že nás pozná takového, jací jsme. „Bude se mu líbit, když mu řeknu, že jsem povrchní?“ „Bude se jí líbit, když kouřím?“ takové časté otázky, snad proto každý lže, bojí se toho, co řeknou ostatní. Ty stěny se stávají vyššími, mají už podlahu, zamřížované okno a dveře na klíč, kterým někdo zavřel dveře cely a odhodil ho daleko. V té cele jsem já, ty, vy všichni, snad celá populace.
Bojíme se, jak nás vezmou ostatní a trvá dlouho, až nás někdo najde. Někteří lidé, podle mého názoru nás vidí, vidí nás za tou zdí v té cele. Vidí nás, jak se krčíme v rohu a jak vymýšlíme další a další lži, abychom přežili a neukázali své pravé, křehké já.
Hodně dlouho jsem přemýšlela, jak se tomu člověku říká. „Jak se mu nadává!“ přemýšlela jsem. Ten člověk mě vidí skrz mou zeď, nalezne klíč, zahozený daleko, daleko od mé cely a přijde k ní. Dá ho do zámku a otočí jím. Otevře dveře a vyvede vás z té cely. Ten člověk otevře tím samým klíčem i vaše srdce a vy si uvědomíte, že jste našli někoho, komu můžete věřit, koho vlastně potřebujete a kdo potřebuje vás. Osobu, bez které už neuděláte žádný obtížný krok. Jste on a on je vy.
To je má definice na jednoduché slovo přítel. Je to člověk, kterému je jedno, kolik lží jste kdy řekli, patří to k vám a on, on k vám patří také a to se nezmění, pravý přítel se nezmění. Bude vám naslouchat, poradí a utěší, umí profackovat a zastat se vás. Všechno proto, aby vás ochránil, abyste měli světlo. To on je vaše světlo, které otevřelo celu a získalo si vaše srdce.
To je přítel.