O čem nelze hovořit

Znovu se vracím k závažnému paradoxu. Totiž k Bohu. Nelze o něm hovořit, ale přesto se o něm nemlčí, ba co více, horlivě se o něm uvažuje, mnoho slov se říká. Problémem je, že o Bohu nelze hovořit. Kdybych vycházel z vědeckých, empirických a přísně exaktních hledisek, Bůh není. Ale na stranu druhou si představím „lidsky ubohého“ profesora prestižní university. Ani ten by jistě nevymyslel, i kdyby se uzavřel do věže svého hloubání všechno, co ve světě jest. Zřejmě by mu něco scházelo, a hlavně by do tohoto světa nevložil ideální ideje, které ještě nejsou spárovány s konkrétními předměty, atd. Proto je i universitní profesor prestižní university dost malý koumák a vědec na to, aby vše vymyslel. Přeci jenom je to také člověk. A je lidský, to znamená nedokonalý, prost všech idealit a především výsostné božskosti. Z tohoto důvodu, jestliže svět, příroda, člověk a vše co lze myslet nevytvořil člověk, muselo to být něco vyššího, co ani nelze myslet. Neboť i naše myšlení je do jisté míry deficitní a vždy něco zapomeneme. Proto se mi naskýtá otázka, jestli o Bohu vůbec můžeme hovořit. Na druhou stranu ale nemůžeme téma Boha nechat v poklidu. To by byla známka toho, že jsme tuto problematiku opustili a dostatečně ji neprošetřili. Otázka je tedy, jestli lze o Bohu hovořit, když vše co užíváme je lidské. I vzletné, košaté a líbezné myšlenky jsou přeci jenom lidské. Tedy záleží na tom, jestli je schopen někdo vůbec o Bohu mluvit. Má-li někdo to právo, vzývat jméno čehosi, co dobře neznáme, nemáme to probádané a neznáme esenci. Kdyby někdo chtěl hovořit o Bohu, je nutné ho umlčet. Bůh nesmí být poskvrněn lidskými popisy, lidsky nedokonalými výstřižky vzatými z praktického užívání a třeba i jazyka, a tak dále. Bůh je právě paradoxní ze své podstaty. To ale nikterak nedevalvuje snahu tomuto tématu, velkému jako celý lidský život samo, nějak porozumět. A proto se někteří lidé vyčerpávají s podstatou problému. Jestli Bůh není, a celý svět je jenom tak nahodilý, jako když si někdo v hospodě řekne čísla, které druhý den vepíše do sázkového tiketu, pak je docela „smůla“, že ta zvláštní náhoda zrovna vyšla a zrovna takhle „dokonale“. Podle mě i svět musí být dílčí měrou dokonalý. Prozatím, tak jak je člověk uboze nicotný, není prozkoumán stále se rozpínající vesmír, ba co horší, ani mikrosvěty. Nevíme, nikdo z nás, jak na to. Třeba Bůh stvořil i jiné světy, to koneckonců mohl, a nebylo by to nic divného, a mohou být třeba i dokonalejší, nicméně, tento svět, se svými periferiemi, okolním vesmírem je „náš“. Ne že bych byl jakkoli „Zeměcentrický“, ale je mi zbůhdarma jedno, jestli je na jiném myslitelném vesmíru rovněž život, když jej nikdy nezpozoruji, nezakusím a neprobádám. Proto, jestli mi tato představa jakéhosi družného bádání nesoucí stopy po zásahu Boha do jiného vesmíru, je zcela sekundární. Bůh je jistě fascinující, pozoruhodný, a přesto mi přijde poněkud zvláštní. Nechce být poznán. Většina autorů, se vždy cítí být nějak poznána. Někdo se z lítosti, nebo jiných důvodů neodváží, ale přeci jenom jsme to my, my všichni, tak proč se obávat? Bůh to ale dává znát ve všem. Ale samotného Boha jako tvůrce „creatio ex nihilo“ nikdy nepoznáme. A pokud tedy je pravda, že o čem nelze hovořit, musíme o všem mlčet. Tedy i o Bohu.