Příteli

Stála jsem na okraji hrozné propasti a dívala se dolů. Dívala jsem se odevzdaně a bojácně zároveň. V hlavě jsem měla zmatek a cítila jsem se opuštěně. Jako by se brána života pomalu zavírala. Něco mě táhlo dolů. Do té hrozné jámy. Do propasti smrti. Konec života se blížil. V tom jsem začala padat. Vše se se mnou točilo a já se řítila pryč ze světa. Už jsem nepřemýšlela. Nad ničím. V hlavě jsem měla prázdno. Tak krásně prázdno. Žádné starosti, žádné myšlenky. Ale jak jsem tak padala, pootevřela jsem oči a uvědomila si, že ještě nechci spadnout. Nechci umřít. Chci zase žít, chci být s tebou. Jen s tebou. V tu chvíli jsem cítila tvůj dech, tlukot tvého srdce. Lehký dotek tvé ruky na mé kůži a pak jsem se probudila. Stál jsi nade mnou a usmíval jsi se. Tak krásně že se mi po těle roznesl pocit radosti a štěstí. Jsem zase s tebou. Jsem s tebou a žiju. Už na to nikdy ani nepomyslím. Zachránil jsi mě a já jsem ti za to vděčná. Nechci už se trápit, chci naplno žít a pomáhat ostatním. Proto sbírám všechny své síly a jdu znova vstříct životu. Tentokrát naplno a s chutí bojovat a vyhrávat. Už žádné prohry. Život mi už nikoho jen tak nevezme. Já se jen tak nedám. Budu za vás bojovat, přátelé mí. Za vás a váš život. Nebojte se ničeho, jsem s váma. Ale musím vám říct, že sama bych tu nebyla. Díky patří Tobě – příteli můj.