Nevím...

Bez úpadků, pádů, škobrtnutí, zakopnutí, klopýtnutí, překročení, zvrtnutí, zvratu, závratu, změny, proměny a všeho toho není život vůbec možný.

Myslím, že zásadní problém člověka je v jeho domnělé a jasné zdánlivosti a pomíjivosti. Co nám vyváží naši drahou a nejdražší existenci lidského „teď“? Je mnoho otázek, na které nikdy v životě nemůžeme dostat odpověď. Přesto se ale ukazuje, že to nejcennější, nejniternější a nejdražší se na povrch dostává z nenávratných okamžiků lidského omylu. Bez toho by nebylo to, čemu se říká život. Bez těch úpadků a drobných pádů, bychom si nemohli být vlastně ani vědomi toho, jak na tom jsme. Je nám to vlastně i měřítkem naší vlastní životní existence. Když stoupáme, postupně a nenuceně po žebříčku naší lidské přirozenosti, nejsme sto objektivně zjistit, jak jsme vlastně vysoko. Kdy nám doopravdy exaktně a vědecky dojde, kam a do jaké výšky jsme vystoupali? Až když nastane pád, úpadek, bolest, škobrtnutí a zakopnutí. Pádem dolů poznáváme jak moc vysoko jsme stoupali. O to více se to pak ukáže i na velikosti našeho zranění. Mělo by to být přiměřené, to znamená spadneme li z pomyslné první příčky, je výška žebříku a naší posice na něm nevysoká. Proděláme-li ale pád z nejvyšší příčky, pocítíme tomu úměrnější bolest a velikost našeho zranění. Co to v důsledku znamená? Že totiž se to, co jsme vykonali pro svět, druhé a pro ty ostatní, ty kteří nejsou námi spojeni, se ukáže na důsledku pádu. Čím je pád bolestivější a četnost zranění větší, tím více objektivně zjistíme jak vysoko jsme byli na žebříku naší lidské přirozenosti. Existence se tím dá vlastně poměrně docela dobře objektivně poměřovat. Jako metr natažený na zkoumanou bolest. Proto pokud někdo škobrtne při první příčce, může cítit velkou bolest. Ale jak může vědět, jestli bolest z jiných, vyšších příček není třeba i větší? Protože tam nebyl. Pokud by byl býval byl pád z vyšší příčky, byla by tomu zřejmě i úměrnější bolest a četnost a rozsah poranění. To dobré, to co člověk ve své existenci realizuje, se neodkryje a nenasvítí sluncem v rámci zhodnocení. Nýbrž jde o hodnocení, které musí být utvořené z pádu, úpadku, škobrtnutí, atd. Jinak je hodnocení buď jakkoli pochlebovačské, a nebo naopak střižené více, než je v kraji zvykem. Proto se na něj není možné spolehnout. Náš úspěch se vždy musí prokázat v tzv. podle mě negativních situacích. Až tenkrát a jedině v nich se ukáže, že totiž smysl existence jistě je. Proto to, co je s námi spojeno ve volbě není to, co by bylo explicitně dáno naším konáním, ale spíš tím, co jsme neudělali. Na základě pádu, úpadku si je teprve možné uvědomit, že jsme byli tam, a tam. Jinak se budeme zřejmě iluzorně vznášet a klesat podle našich rozmarů. Možným stanoviskem hodnocení nás samotných je aby se náš úkol ukázal v negativním, pokleslém a upadlém světle, či spíše přítmí, kde se zjeví pravá jeho síla a energie, nebo potenciální velikost. Veličinou úspěchu je náš neúspěch. Podle toho, co jsme neudělali, nebo udělali špatně je důležité hodnotit to vše ostatní. Pádem je možné zjistit, jak efektivní byla, je a bude naše existence, jak moc síly jsme vložili, vkládáme a budeme vkládat do projektu, kterému jsme se vydali, vydáváme a budeme vydávat do náruče, na zavolání, k usluhovanému poselství a poslání. Člověk si odjakživa myslel, že Bůh na něj vysílá pohromy. Mor, tyfus, TBC, AIDS, hlad, a jiné druhy onemocnění měly znamenat jistou nenáklonnost k Bohu. Ale, co když Bůh chtěl abychom upadli? Abychom poznali úkol například tázání po základních otázkách člověka (nejen ve smyslu teoretických akademických disciplín), ale i třeba z důvodu sepsání mnoha tisíců stran textů posvátného charakteru, vysvětlující tento skutek úpadku, pádu a klopýtnutí, ale rovněž i nápravu, atd. Měli bychom dnes bez pádu, klopýtnutí a prvotního úpadku z ráje nějaký dějinný rozvoj? Co by nás vyhecovalo se nad sebou kriticky, nikoli úzkostně nebo nabubřele zamyslet? Jak bychom mohli hodnotit postavení všeho co jest, když bychom neměli objektivní soubor měřitelných faktů bolesti a rozsahu našeho vlastního poranění a poškození (a to nejenom na těle, ale i na duši). Otázka po zakušení zla musela, alespoň jak mi přijde, nutně přijít. Jak by člověk jinak poznal druhou stranu mince a mohl si vytvořit kritický obraz světa. Bez přitakávání, či naopak bez nestoudného odporu. Aby byl možný pohled na svět v globálu, celku, je nutné poznat dvě strany mince, jak říkám já. Zlo a řekněme, pokud to nazvu volněji a třeba i v tomto smyslu nevýstižně, musí být. Musí být nespravedlivost, nerovnováha aby se ukázalo to, oč nám přeci jde. Jak poznáme dobro v dobru? Jak poznáme bílou barvu v bělosti? To je třeba, aby se ukázalo na podkladě něčeho jiného a nejlépe kontrastního. Úspěch v existenci se nejlépe ukáže v okamžik očekávané smrti, a i další jiné příklady. Zkrátka ta zásadní diferenciace a oddělení, či rozdíl nastává v místě, které je ustaveno na základě toho výše uvedeného. Mě zajímalo, jestli když se Bůh rozhodoval, měl vůbec v úmyslu zanechat cosi jako vnadidlo v ráji? Nebo to byla „jenom“ Boží nepozornost a ledabylost? Jako když mimochodem zapomeneme udělat životně důležité rozhodnutí u nás lidí? Pokud je, jakkoli je to zvláštní, Bůh tak komplikovaný a nejednoznačný „zjev“ a přesto absolutní, co se týče intelektu, či řekněme schopnosti vědět a vidět, pak to tam není jenom tak umístěno to vnadidlo. Asi to není zapomenutá kulisa, či rekvizita po nějakém minulém představení z divadelní hry nazvané existence života vůbec ve vesmíru. Nebo jo? Pád byl již předem dán. Nemá smysl do této míry spekulovat. Bůh to měl v záměru a „věděl o tom“. Takže prosím, ať se to lidské a řekněme to dodnes opomíjené a pro svou lidskost zavrhované znovu prošetří. Vždyť bubáka a démona z lidských otázek udělal nesprávný výklad. Co když se od počátku udělala chybná výstavba celého dogmatického výkladu? To jistě nebylo možné chápat jako ledabylý scénář, do kterého se vloudila chybička. Bůh věděl a ví že lidé musí dojít úpadku a pádu, ba co více, až toho mezního a vyhroceného, téměř je samotné hubícího. Bez Boží hry, která je dvojaká není možné chápat celý výklad a porozumění nás samotných. Pád a zlo, případně určité motivy a náměty jsou jenom určitou, byť třeba nepochopenou variací, či sledem, který je totožný s dobrem. Oddělovat a distancovat se zla, protože je zlé je laciná námitka. Koneckonců se jí chytli všichni rádoby dobří lidé. Já si trochu dovolím provokaci. Ti kdo si myslí, že dělají jenom samé dobro zřejmě netuší, na jak tenký led se pouštějí. Neuvědomují si, že si doopravdy zahrávají s otevřeným peklem (které zde není myšleno jakkoli pejorativně, nebo hanlivě). Hledající osvícení, čistí a zbožní lidé si myslí, že je stihne blažený osud v téhle „lidské existenční přípravce“, až budou kdesi jinde, na což se připravují. A co když právě tihle blažení, snažící se od úmoru do úmoru vystříhat se pádu a úpadku, obávající se klopýtnutí najednou pocítí svůj vnitřní nekonečný souboj, přijdou-li ke zjištění, že nemohou svůj život uchopit a proměřit metrem. Co když jejich blaženost a prostá čistota, byla jenom ubohou fraškou? A naopak člověk, který mohl existenci zhodnotit z dvou úhlů pohledu poznal a vykoupil se ze hříchu úpadku a pádu bude očištěn a bude blaženější? Nemůže tudy i vést cesta. Skrze skrytou nástrahu? Svod a pád? Právě že kdyby se nerealizovala existence člověka a nejen jeho, jako úpadek od původní Boží harmonie, jednoty a celku nenašli bychom v literatuře, námětech a mnoha scénářích toliko inspirativních prvků hodných posouzení. Kam by spěla lidská existence, existence „obnovené čistoty“ a pouhého růstu? Vyčerpána z usilovného sílení, silnějšího kořenění ve stále pevnějších základech by pyšností a nadutostí zašla. Jistě je ale zřejmé a není na to třeba poukazovat, že původní záměr Boha byl takový jaký byl. Ona to byla volba. A člověk si jistě chtěl vybrat to druhé, nezvolené, a proto musí trpět svou existenční otázkou, otázkou po rádoby vykoupení a očištění, oproštění, ale to nejde. Je to otázka svobody. A tu nám Bůh dal již od počátku. Vždyť svoboda je i svobodou v užívání Božího logu, nebo ne? Logos, jakkoli ho volíme rozumem, je čímsi více na rozumu nezávislejší a otevřenější všem možným výkladům a pochopením. Nikdo nám nepřikazuje, jak nakládat se slovem. Slovo tu je a nebo není. To je otázkou toho, kdo se na to ptá. Každopádně se ale je nutné znova ptát, jak je úpadek zvláštním druhem našeho růstu. V něm samotném totiž odhalíme svého vlastního ducha a duši samotnou a začneme si sami sebe, svých kvalit a jakkoli miniaturních a skromných ocenění nás samotných považovat jako dílčích úspěchů. Koneckonců duchovní růst, ruku v ruce s duší kypí z překonávání sám sebe. Překonat znamená sám sebe pokořit, skromně se dobít až na hranici svého nejzazšího pádu. Bůh hodlal naplánovat a chtěl aby existovalo zlo a ne že ne! Musel s tím počítat, neboť chtěl aby lidé sílili a upadali, aby si dokázali stanovit cenu za svou duši a tělo, aby si dokázali sami sebe vážit, brát druhého člověka jako partnera v komunikaci, životě, existenci, zkrátka pád, úpadek a klopýtnutí jsou jenom určité podmínky našeho duchovního a duševního růstu.

Co to pro celou úvahu ale znamená? Že jakkoli to zní zvláštně, Bůh jako světlo, a naděje vnáší do lidské existence tmu, beznaděj a určitou nejednoznačnost. Nepoukazuje, případně nepoukazuje se, ale na to, že Bůh v sobě tmu nese, a je její součástí. On není světlo, bezmezné vyzařující Slunce. Je to zvláštní případ Otce, učitele a partnera který je nám dobrým a bezmezným inspirátorem a průvodcem naší lidské existence. To, co jsem napsal o Bohu nemá znít jako hana, či popření jeho lásky k nám. Spíš naopak. Jako Otec a „dobrý kamarád“ nám musí nastavovat překážky, abychom se s jejich pokušeními vyrovnávali a abychom z nich samotných duchovně rostli. Proto Boha musíme chápat jako skvělého dárce světla a tmy zároveň. To ale nemá, jakkoli by to tomu mohlo naznačovat, vést k myšlence o tom že Bůh musí být bezmezně dobrý. On je jaký je. A zkouší nás. Ví co ví a i co víme my. Tam, kde se chytneme do sítě své vlastní lidské přirozenosti a lidskosti nám pomáhá, totiž tím, že překonáváme svou vlastní lidskou danost.