Damned colors...

..Je to strašně pěkný ta touha po něčem ale kde je hranice toho co je krásný...pak to nastane a najednou to ztrácí ten význam touhy a v tom zmatku nejde nalézt ten důvod proč je to jako hudba bez tónů. Jo to v čem to všecko vězí je ta touha,ta dává naději,ta láká na krásu,ta dává cíl,a dostat se do cíle neni výhra,protože jediná výhra je smrt,ta to zakončuje. A po každym dosaženym cílu musí nastat jinej cíl,jinak se ztrácíme,a vracíme se zpátky...
Ale co sou ty cíle po kterých opravdu toužíme,a chceme v nich zůstat..*shit*..nevim všechno..

..je tu jedna možnost..cíl ničenej okolím,ale ne okolím,který útočí ale okolím který dává podněty k tomu aby jsme si ničili naše cíle sami,a abysme obviňovali ostatní,a dávali průchod nenávisti,ale bez tý deformace,bez toho ničení by naše cíle zůstali uzavřený. Copak se v nich máme furt rejpat a bránit si je?..maybe..pak tam snad budem objevovat nový a nový okamžiky kvůli kterejm má cenu dejchat.

ale stejně mě štvou ty co mi to nahlodávaj...*yawn*..třeba de jen o čas,a všechno získá nový barvy,protože já si projíždim pořád dokola tu paletu a hledám tam nějakou barvu která by se mi měla líbit ale žádná tam neni,jakoby zmizely..ne..někde tam budou(je správný si dávat naděje?)..

...There are few colors,damn*...