Bolest světa, ale i má bolest

Když se člověk podívá o těch pár let zpět, všimne si, jak se toho spousty změnilo. A člověk, ty se změnil též. Když sedím ve vlaku cestou domů, dívám se ven krajinou a přemítám, vzpomínám, zatracuji a unikám do snů. Občas se pro sebe šibalsky usměju nebo mé čelo zvlní vrásky na nehezké vzpomínky, ale uvědomím si, to bylo, nyní už není. Vše je jinak a změnilo se to. Vůči mně k lepšímu. Ale svět se nezměnil. Zachovává si stejnou tvář. Tvář bolesti a utrpení, ve tvářích některých lidí se zrcadlí beznaděj, bezmoc a mně to trhá srdce, protože nemůžu pomoci. Ačkoli bych chtěla, moc... Jen nečinně sedím a zatínám pěsti. Mrzí mě to... Nakonec se mi povede zvednout hlavu. Ta bolest mě posílí proto, abych něčeho dosáhla a mohla pomoci.
Občas mě zaráží, že pro mě dobro ostatních znamená víc než to svoje. Záleží mi víc na lidech okolo než na sobě. Dokázala bych pro ně udělat první a poslední, ale vím, že někdy bych neměla, protože mě to ničí. Jen očekávám, kdy mě to zničí úplně, nechá mě pokleknout na kolena a setne mi hlavu.Je mi, ale jedno jestli umřu. Odejdu pryč... Budu si tišše šeptat slova. Nebudu mlčet, ale konečně vyslovím to, co jsem vyslovit chtěla a neměla odvahu to říci.
Vlastně tím vším chci říct: ,,Nikdy neztraťte sebe, neztraťte se ve vírů snů, v tom bezedném moři. Když chcete něco vyslovit, nemlčte. Když máte někoho rádi, neseďte a jen neslyšně se dívejte... Vyslovte to. Možná je to příliš mnoho emocí, ale nejsem emo. Jen neudělejte stejnou chybu jako já. Nemlčte... Bolí to mnohem víc..."